Tyrolka tradiční cache – GC1VKQM

Celý text je k dispozici včetně diakritiky.

Vrchol Tyrolka je blízkým sousedem vrcholu Haltravy a dohromady spolu vytváří přibližně 800 metrů dlouhý zalesněný hřbet. Severovýchodní svahy poměrně úzkého hřbetu klesají do vnitrozemí pozvolněji, jihozápadní jsou v porovnání s nimi strmější a vrcholí na Tyrolce pásem skal. Sedlo oddělující 865 metrů vysokou Tyrolku od Haltravy je velmi mělké.

Cesta vedená po mírnějším svahu před očima procházejících nenápadně skrývá kolmou skalní stěnu i pralesovitý les v kamenném moři pod ním s mrtvými velikány. Ale i v okolí cesty je vidět několik torz buků v různém stádiu rozkladu. Odumřelé stromy jsou důležité pro zachování přírodní rozmanitosti, neboť na rozkládajícím se dřevě vyvíjí mnoho bezobratlých živočichů a také hub. Stromy s příhodnými dutinami vzniklými například po vypadnutí větve či dlabáním datlovitých ptáků se stávají tzv. doupnými stromy. Jejich dutiny totiž slouží jako úkryt pro ptactvo, hlodavce i netopýry. Z ptáků dutiny osidlují holubi doupňáci, sýkorky, lejskové, krutihlavi, brhlíci, též sovy od nejmenšího kulíška, přes sýce a sýčky až po puštíky. Z hlodavců, kteří si dutiny oblíbili, lze jmenovat veverku, plchy i plšíky.

Na Haltravském hřebenu žije trojice vzácných druhů ptáků z čeledi datlovitých, kteří mohou za všechny dutiny ve kmenech, které potkáte.

Datlík tříprstý

Nejmenším z nich je datlík tříprstý (Picoides tridactylus), který se do Českého lesa šíří pravděpodobně ze Šumavy. Jeho výskyt na českém území a také v Alpách, Karpatech a na Balkánu je reliktní, obývá zde pralesovité jehličnaté a smíšené lesy v horském pásmu. Současný přirozený areál datlíka leží mnohem severněji, neboť je obyvatelem tajgy v pásu od Skandinávie po Ural. Populace na území České republiky se odhaduje mezi 300 až 500 hnízdícími páry.

Ve starých a suchých stromech vytesává svou hnízdní dutinu. Nepohrdne ani dutinou po jiných ptácích, kterou si upraví. Samička snáší na jaře 3-4 bílá vejce, spolu se samcem na vejcích sedí 12 14 dní, aby po vylíhnutí krmili mláďata po dobu přibližně tří týdnů. Jeho potravou je dřevokazný hmyz jako kůrovci a tesaříci, nepohrdne mravenci či motýly, na podzim stravu doplňují semena a lesní plody.

Velikost datlíka se blíží velikosti špačka obecného či strakapouda velkého, hmotnost se pohybuje mezi 60 až 80 gramy. Strakapoudovi velkému je datlík velmi podobný, jen mu ve zbarvení zcela chybí červená, přes tváře se táhnou široké černé pruhy. Samce lze od samice rozlišit barvou přední části temene hlavy: samec má citronově žluté, samice šedé.

Žluna šedá

Větší než datlík je žluna šedá (Picus canus). Jejím původním prostředím jsou podhorské listnaté lesy až po horní hranici lesa, ze kterých se rozšířila i do městských parků a zahrad. V 70. letech 20. století však začala z městského prostředí výrazně ustupovat, příčiny úbytku nejsou dosud vysvětleny. Populace v České republice je odhadována v rozmezí 3 až 5 tisíc párů.

Žluna šedá je o něco menší než kavka a také menší než příbuzná žluna zelená. Délka dospělého ptáka se pohybuje v rozmezí 27 až 30 centimetrů, hmotnost mezi 110–150 gramy. Zbarvena je zelenošedě, na hlavě a krku šedá převládá. Na tvářích ptáka je tzv. vous, tmavá protažená skvrna vedoucí od zobáku pod oko. Před okem samotným je další černá skvrna. Samec má na rozdíl od samice červenou přední část temene hlavy a čelo.

Zajímavé jsou přizpůsobení žluny jejímu životnímu stylu. Ostrý zobák je nezbytností, noha s 2 páry prstů orientovaných dopředu i dozadu je vhodná pro šplhání, kdy používá tuhá ocasní péra jako opěrku. Aby žluny snadno našly larvy pod kůrou a uvnitř dřeva, mají skvělý sluch. Kdybyste zahlédli žlunu při shánění potravy, jistě si všimnete hlavy natočené ke kmeni. To žluna poslouchá a hledá místo, kde larva požírá dřevo. Ostrým zobákem pak sekne několikrát do dřeva a s pomocí dlouhého, lepivého jazyka vytáhne svou kořist. Vrcholem přizpůsobení malého ptáka je mozek, který plave v kapalině a tak zůstává v klidu při velkých nárazech zobáku při tesání.

Žluna hnízdí v dutinách kmenů stromů, sama si je vytesává a snad proto používá dutinu opakovaně po několik let. Hnízdění probíhá jedenkrát za rok, kdy dubnová až květnová snůška obsahuje obvykle 6–7 vajec. Vejce zahřívají střídavě samec i samice po dobu dva a půl týdne, společně také pečují o mláďata. Po třech týdnech od vylíhnutí jsou mláďata schopna letu, s dospělými zůstávají po dalších 10 dnů a pak se rozletí do okolí.

Její potravou jsou především mravenci, které na rozdíl od žluny zelené sbírá v okolí mravenišť. Při jejich hledání někdy vyklovává úzké díry do země. V menší míře se živí ostatním hmyzem a jeho larvami, přes léto si jídelníček vylepšuje bobulemi a ovocem, v zimě nepohrdne lojem a semeny z krmítka.

Datel černý

Největší z datlovitých ptáků žijících na Haltravském hřebeni i v Evropě je velmi známý datel černý (Dryocopus martius). Jeho přirozeným prostředím jsou rozsáhlejší souvislé lesy od nížin až do hor. Preferuje listnaté lesy s velkými rozestupy mezi stromy, ale lze jej spatřit i ve smíšených či jehličnatých lesích. Areál jeho rozšíření odpovídá severní části Evropy a Asie.

Velikost datla je podobná vráně, jeho délka dosahuje půl metru, hmotnost se pohybuje mezi 250 až 350 gramy, rozpětí křídel okolo 68 cm. Jeho poznávacím znakem je štíhlé černé tělo s červenou skvrnou na hlavě. Ta také slouží k rozlišení pohlaví, neboť samci mají červené celé temeno hlavy, samice pouze týl. Na rozdíl od ostatních datlovitých létá datel černý přímo, a nikoli ve vlnovkách.

Potravou datla je dřevokazný hmyz a to ve formě larev, kukel i dospělých brouků, mravenci, někdy hmyz vyhledává na zemi nebo padlých odumřelých stromech. Zajímavostí je i vylepšování jídelníčku dřevokaznými houbami. Přes zimu přežívají datlové na mravencích a včelách, které hledá v jejich úkrytech.

Potravě je přizpůsobena velká část datlova těla. Dřevokazný hmyz vytesává ze dřeva pomocí silného dlátového zobáku. Opatření denní dávky stravy může znamenat i 12 tisíc prudkých úderů do dřeva. Takové množství úderů by zcela určitě ohrožovalo funkce mozku, jenže u datlů se v lebce vyvinula houbovitá tkáň, která mozek obaluje a údery tlumí. Datlové navíc před nárazem tlačí očima na mozek tak, aby zůstal na svém místě. Při tesání používá datel pro přichycení silné drápy a ocasní pera pro oporu. Když se dostane ke kořisti, je potřeba ji dostat do zobáku. Kořist nemá boj o svůj život vůbec snadný: datel má dlouhý lepkavý jazyk se 4 nebo 5 háčky, které se vytvořily z chuťových bradevek. Aby se hmyz nemohl datlově útoku snadno bránit například mravenci kousnutím, má datel oproti jiným ptákům výrazně silnější kůži.

Rozmnožování je datel schopný již další sezónu po svém narození. Námluvy začínají ještě v zimě, kdy se samec od února snaží hlasitým voláním přilákat partnerku. Brzký začátek námluv je nezbytný, neboť na datly čeká velký úkol: pokud nemají loňskou dutinu, kterou by jen vyčistili, musí si vytesat novou. Nejde o žádnou maličkost, hranatá dutina by měla mít šířku 22 cm a hloubku okolo 40 cm a její vytesání je prací pro oba střídající se ptáky na měsíc. Datlové jistě netrpí závratí, neboť dutiny umisťují do výšky od 7 do 15 metrů nad zemí. Nejoblíbenějším hnízdním stromem je buk, nepohrdnou topolem či jehličnanem.

Do hotové dutiny klade samička v období od března do června obvykle 4–5 bílých vajec. Snůška je zahřívána hned od počátku, na vejcích sedí střídavě oba partneři a to přibližně po dvou hodinách. Odpočívající pták tráví noc v jiné dutině v některém blízkém stromě. Inkubace je velmi rychlá, po 12–14 dnech se líhnou devítigramová bezmocná a holá mláďata. Prvních 10 dní musí rodiče potravu do ptáčat dostat sami, později se už ptáčata o potravu hlásí. Zajímavostí je, že během hnízdění tráví oba rodiče noci v jiných, blízkých dutinách. Po přibližně 4 týdnech od vylíhnutí opouštějí malí datlíci hnízdo, ale rodiče je ještě nějaký čas přikrmují.

Datel je na území České republiky poměrně hohný, odhaduje se 4–8 tisíc párů. Protože se však jedná o velmi plachého ptáka, zahlédnout jej v lese je velkou vzácností. Třeba budete mít na Haltravském hřebenu štěstí.

Hřeben Haltravy a Bučina

Přijeďte se podívat na krásné horské bučiny Českého lesa i rozeklané dlouhé skály. Projděte se lesem po hřebenové Baarově cestě a mimo cesty na Bučině, nadechněte se vlhkého vzduchu a poslechněte si šumění korun stromů.

Haltravský hřeben táhnoucí se mezi Caparticemi a Pivoní vytváří jihozápadní hradbu Chodska a ze svých severovýchodních úbočí nabízí krásné výhledy do vnitrozemí. Souvislé pásmo vrcholů je oddělené jen mělkými sedly a neklesá pod nadmořskou výšku 800 metrů, obdobně vysoká je i blízká Bučina. Doby ledové ve starších čtvrtohorách ozdobily zdejší vrcholy skalami a mrazovými sruby, svahy jsou pak posypány kamennými moři a suťovými proudy.

Rozsáhlý lesní komplex patří mezi ty nejcennější lesy v Plzeňském kraji a to především pro zachovalé, geneticky cenné listnaté porosty místy téměř pralesovitého charakteru. Pro svůj význam byl hřeben Haltravy spolu s Bučinou a Starým Herštejnem vyhlášen v roce 2009 evropsky významnou lokalitou. Při své návštěvě tedy nezapomeňte, že jste na velmi cenném území Chráněné krajinné oblasti Český les.