Celý text je k dispozici včetně diakritiky.
Mezi Kamencem a Radnicemi je kromě kopce Hrádek též menší vyvýšenina zvaná Homole nebo Na Mytích. Na jejích severozápadních svazích je přírodní rezervace Kamenec a z jejího vrcholu je pěkný výhled nejen na Němčovice a okolí, ale též na severní Plzeňsko.
(větší rozlišení)
Na skalnatých stráních porostlých mozaikou křovin a malých travnatých ploch lze najít celou řadu naprosto obyčejných květin. Když jsem je fotil, většinu jsem dobře znal, ale jen od vidění, na název jsem si vzpomněl jen u několika. A tak jsme doma po názvech zapátrali a poté zjišťovali i něco více.
Mateřídouška vejčitá nebo též polejovitá (Thymus pulegioides) je nejhojnějším z českých druhů mateřídoušek. Setkáte se s ní v celé Evropě, chybí jen v nejsevernějších částech, obvykle na suchých travnatých stráních. Jde o vytrvalý, ale nízký keřík, obvykle s výškou okolo 10 cm. Stonky mateřídoušky vždy končí květenstvím, přičemž kvete růžově po celé prázdniny až do října. Patří mezi léčivé byliny, protože obsahuje mnoho účinných látek, zejména monoterpenoid thymol má desinfekční účinky. Obsah léčivých látek je větší v rostlinách na slunných stanovištích a v nižších polohách. Zajímavostí je, že dříve byl celý rod nazýván douška máteří.
Třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) je vytrvalá bylina, se kterou se v Česku setkáte hojně od nížin až do podhorských oblastí na výslunných stráních, skalách, okrajích lesů či podél cest. Třezalka dorůstá až 100 cm, většina rostlin se pohybuje v rozmezí 30–60 cm. Je pro ní charakteristické bohaté květenství s mnoha výraznými zlatožlutými květy, se kterými se setkáte především přes prázdniny. Po odkvětu dozrávají plody, které připomínají drobné papričky. Opět se jedná o rostlinu používanou v léčitelství: sbírá se nať s květy ihned po rozkvětu. Použití třezalky je nesmírně rozsáhlé, protože má protizánětlivé účinky, čistí krev, léčí trávicí soustavu a působí též jako mírné sedativum. Třezalka se dříve používala v barvířství pro získání žluté a oranžové barvy. Má mnoho lidových názvů jako bylina sv. Jana (svatojánská bylina), čarovník, krevníček nebo prostřelenec.
Štírovník růžkatý (Lotus corniculatus) je vytrvalá, poléhavá bylina z čeledi bobovitých. Setkáte se s ní na slunných až polostinných stanovištích jako jsou louky, pastviny, stráně, meze či okraje cest. Zajímavostí jsou kořeny štírovníku, které na suchých stanovištích mohou dosahovat až do hloubky jednoho metru. Se žlutými, motýlokvětými květy se setkáte od června do září a určitě na nich najdete včely či čmeláky, neboť štírovník patří mezi ceněné medonosné rostliny. V oblibě štírovník mají také housenky mnoha motýlů – modrásek štírovníkový (Cupido argiades) má podle něj i své druhové jméno, z dalších lze jmenovat modráska černolemého (Plebejus argus) a jehlicového (Polyommatus icarus), běláska hrachorového (Leptidea sinapis) a soumračníka máčkového (Erynnis tages). Na štírovníku si však pochutnají i hospodářská zvířata, neboť obsahuje zvýšené množství rostlinných bílkovin. Lidových názvů je opět přehršel: žluté pantoflíčky, pánbíčkovy botičky, kantorovy boty, beránky, kačenka, kočičí pazourek, králíčky, ledenec, luštěnec, stručina, štírovec, štiřovník, žlutá ořešinka.
Řebříček obecný (Achillea millefolium) je opět vytrvalá, spíše vyšší rostlina. Preferuje sušší půdy, spokojí se s písčitými i kamenitými půdami. Nejčastěji jej najdete na pastvinách, suchých loukách, při cestách, na mezích, na lesních pasekách, ale i na rumištích a navážkách. Kvete od června do října, drobné bílé květy jsou uspořádány v chocholíku. Jde o léčivku, droga se získává z květu nebo natě. Používá se pro uvolňování křečí a tišení kašle, obsažené látky podporují chuť k jídlu, funkci krevního oběhu, hojení ran a posilují nervovou soustavu. Lidová fantazie pojmenovala řebříček mnoha názvy: žebříček, tisíclistník, krupička, myší chvost, myší ocásek, kočičí ocas, ovčí žebro, husí jazýček a zaječí chléb.
Hvozdík kropenatý (Dianthus deltoides) je vytrvalá rostlina, která vytváří volné trsy. Pro její květy barvy karmínové až nachově červené se jí říká též slzičky panny Marie. Tento druh hvozdíku roste na písčitých a hlinitých půdách, také na půdách kyselých a chudých na minerály, spíše sušších. Naleznete jej na slunných travnatých místech jako jsou pastviny, meze, okraje cest, stráně a louky. Léčit dokáže jen svou krásou, uplatňuje se proto na skalkách a vřesovištích.
Vratič obecný (Tanacetum vulgare) je vytrvalá rostlina dorůstající až 120 cm. Nepatří mezi původní druhy, jde o zdomácnělou rostlinu původem z jižní Evropy. Poznáte jej snadno podle květenství (chocholičnatá lata), které tvoří desítky drobných zlatožlutých úborů. Typická stanoviště vratiče jsou neupravovaná, tj. rumiště, železniční náspy, paseky, okraje cest, lomy či suché louky. Vůně vratiče je přirovnávána ke kafru a údajně je odpudivá pro hmyz a parazity. Z rostlin se dříve získávala žlutá, zelená a hnědá barva, ale jde již o minulost. Vratič patří mezi léčivé rostliny, ale už jeho název naznačuje jeho jedovatost. Při požití může v lepších případech dojít na zvracení a průjem, v horších případech ke zpomalení tepu i dýchání, případně k potratu, při větších dávce nastává smrt udušením po zástavě dýchání. Léčitelství jej proto používá pouze zevně, např. na špatně se hojící rány. Pro vratič byly vymyšleny desítky názvů, většina připomíná zvracení nebo návraty, z ostatních jsme vybrali hambous, kopretina balzámová, máří listí, nesmrtelka nebo zděšenec.
Čičorka pestrá (Coronilla varia) je bobovitá trvalka. Vyskytuje se na suchých, nanejvýš mírně vlhkých loukách, mezích, travnatých stráních, při cestách, na náspech. Čičorka kvete od května do září. Její něžné květy jsou uspořádány do okolíku, člunek je bílý s fialovou špičkou, křídla bílá s růžovou pavézou. Bývala využívána v léčitelství, ale dnes je považována za slabě jedovatou a tak se využití omezilo na výrobu léků na srdce. Využití našla jako doplňková pícnina, která obohacuje krmivo rostlinnými bílkovinami, a v poslední době též jako energetická bylina. Zajímavé je i technické použití na pokrytí svahů ohrožovaných erozí. V lidovém názvosloví se setkáte se jmény jako nepravý ouročník, věnečenka strakatá, vlčí hrách a botečky Panny Marie.
Chrastavec rolní (Knautia arvensis) je víceletá bylina, vysoká až 120 cm, nejrozšířenější zástupce rodu. Vyskytuje se na hlubších, sušších, nanejvýš mírně vlhkých půdách. Typickými stanovišti jsou kromě luk také pole, meze, okraje a paseky lesů, náspy nebo příkopy. V květu je od června do září, květenství je složené z oboupohlavných květů růžové až modrofialové barvy. Po odkvětu se vytváří nažka, kterou na nová stanoviště přenášejí obvykle mravenci. V léčitelství se užíval silný kůlovitý kořen a to proti kašli a při epilepsii. Zbytek rostliny se používá při chorobách močových cest, zevně na ekzémy a špatně se léčící rány. Hlavák a truskavec – to jsou jediné lidové názvy. Zajímavostí je kriticky ohrožený reliktní endemický poddruh chrastavce rolního, který tvoří jen několik stovek rostlin na jediném místě v Krkonoších.
Jetel rolní (Trifolium arvense) je jednoletá až dvouletá bylina z čeledi bobovitých. Najdete jej na chudých, nevápnitých až mírně kyselých půdách, tj. na suchých loukách, stráních, mezích, pastvinách i vřesovištích. Květenství je tvořeno drobnými chlupatými a huňatými květy bílé až růžové barvy. Doba květu je od května do října. Rostlina se nijak významně nevyužívá, snad jen v květinových vazbách. Synonymem pro název tohoto druhu jetele je jetel kočičí, lidové názvy jsou odvozeny od vzhledu květů: jetel zaječí, zaječí ocásky, zaječí noha.
Chmerek vytrvalý (Scleranthus perennis) je nejmenší ze všech představených rostlin, může být pouhé 3 centimetry vysoký, nejvýše 30 cm. Naleznete jej především na kamenitých, písčitých nebo štěrkovitých půdách. Obvyklými stanovišti jsou prosluněná místa jako skály, lomy, kamenité stráně, meze, na okrajích cest. Období květu je květen až srpen, květy v klubíčkách jsou velmi drobné. Ale nejsou jako květy ostatních rostlin – chybí jim zcela korunní květy, za to zelené kališní lístky mají bílý okraj. Fantazie lidí přiřkla chmerku název žabí kolénko.
Kudy ke krabičce
(větší rozlišení)
Nedaleko keše prochází červeně značená turistická trasa z Radnic do Kamence, ze které můžete sejít k waypointům T2 nebo T4 a dále pokračovat vzhůru k waypointu T3 na vrcholu. Při cestě autem můžete zaparkovat před hospodou v Kamenci (waypoint P1) nebo podél této hospody vyjet všelijakými cestami do kopce k waypointu P2. Odtud vede dál cesta směrem ke křížku, vy však odbočíte za posedem (waypoint T1) na louku, přes kterou dojdete až k okraji křovin (waypoint T2). Přes ně vede pohodlná cestička až na vrchol (přibližně waypoint T3), odkud už cestu k vyhlídkám i keši najdete snadno.