Upozornění: Kousek od výchozích souřadnic naleznete pokladnu, možná tu objevíte i malinkatý noční poklad, v nedalekém medvědím doupěti si můžete vyzkoušet, jak se může cítit ukrytý poklad a nebo si jen tak sedněte na vyhlídku na skále a nechte si o pokladech zdát, ale pro tuto cache hrad prosím nerozebírejte!
Cache je totiž poněkud netradiční, prostě ryzí mysterka: v následujícím textu se sice dočtete o třech pokladech, ale pokud jsou v něm uvedené i jejich souřadnice, tak o nich ani sami nevíme! Ano, už chápete pětkovou obtížnost – dva z níže popsaných pokladů stovky let nikdo neviděl a ani se neví, zda existují! Proto klidně tuto „cache“ berte jako příjemné čtení pro chvíle oddechu, které se ocitlo na nesprávném serveru. Sami uznáte, že taková mysterka má i své výhody: nemusíte hledat žádnou zapeklitou šifru, což někdy není k zahození, ne?
Máte-li přesto nutkání hledat poklad za každou cenu, přečtěte si o třetím z pokladů. Je jediným, kde máte reálnou šanci úspět a je v něm logbook – ale nález prosím logujte jen jako Write Note. Najdete-li však některý ze zbylých pokladů, zavolejte nám – u takového nálezu bychom opravdu moc rádi chtěli být! Snad se z nálezného zaplatí pokuta, že v nalezené cache nebyl logbook a ořezávátko, jen sem tam nějaký netrackovatelný geocoin ;-) Děkujeme za vaše pochopení, toleranci reviewerů a přejeme příjemné čtení.
Co by to bylo za český hrad, kdyby se nevyprávělo o pokladech v něm ukrytých. Ani Radyně není výjimkou, což dokládá pověst o Radoušovi a příběh purkrabího Oldřicha z Letkova.
Ušatý Radouš
Nejznámější z pověstí vyprávěných o Radyni přisuzuje založení hradu rytíři Radoušovi, zvanému také Raden. Zeman Hrozislav z vesnice Radouš se svojí ženou očekávali narození dítěte. Žena si přála holčičku a nechala si i věštit od vědmy, zda se jí skutečně narodí. Vědma však předpověděla narození syna. Zemanovu ženu předpověď silně zklamala a ve vzteku pronesla: „To raději porodím osla!“ Vyřčené už nešlo vzít zpět.
Když dítě přišlo na svět, porodní bába si odplivla a zaklela. Zemanova žena byla za svou prostořekost a zlost krutě potrestána: Dítě se narodilo se šišatou hlavou a oslíma ušima. Otec se dítěte zřekl hned po porodu a tak malý Radouš vyrůstal v matčině komnatě vychováván chůvou. Jeho řečená krása získala nový rozměr, když mu začaly růst zoubky: dorostly do rozměrů a tvaru kančích špičáků a později Radoušovi trčely z úst.
Když Radouš dospěl, utekl z rodného domu. Neměl však žádný plán, jen se tak o hladu toulal hlubokými lesy. Nedlouho po odchodu z domova narazil na pocestného, který si zdříml na okraji lesní pěšiny. Radouš mu bez ostychu ukradl brašnu a utekl. V brašně nenašel nic něž tlustou knihu, byla první, kterou kdy viděl. Ze zvědavosti v ní listoval a tu se počali na stránkách zjevovat skřítci. Ten měl podobu houby, jiný hrušky, další měli tělo borové šišky, kořene či jablka. Jeden přes druhého se Radouše ptali, co si bude přát. Radouš prolistoval celou knihu a když bylo skřítků tolik, že stromů v lese přes ně nebylo vidět, poručil skřítkům postavit nedobytný hrad. Stalo se tak prý léta Páně 775.
Radouš s pomocí kouzelné knihy žil ve svém sídle spokojeně dlouhou dobu a skrze temné síly získal velkého bohatství. Věřil, že díky kouzlům se mu nemůže nic stát – bál se vlastně jen bouřek – a tak pro ukrácení dlouhé chvíle loupil a přepadal v okolních lesích.
Časem Radouš zatoužil po ženské společnosti a tak se vydal do vsi, odkud si na Radyni přivedl nevěstu. Když se jim narodilo dítě, bylo podobné Radoušovi a to včetně uší a šišaté hlavy. Radouš šílel hrůzou a řval vztekem. Ve svém běsnění dítě i jeho matku zabil a jejich těla zakopal ve sklepeních hradu. Chtěl potomka, ale s pěticí dalších manželek, které na Radyni za léta postupně unesl, se krvavá hrůza vždy znovu opakovala. Až sedmá manželka v požehnaném stavu objevila náhodou ve sklepeních kostry předchozích manželek a kostřičky novorozenců. Pochopila, jaké nebezpečí jí hrozí, a vymyslela lest: Radoušovi namluvila, že na hradě všechno vrže a že dojde na trh pro kolomaz, aby vše promazala. Radouš svolil, ale ona místo na trh zamířila rovnou k otci a tak se zachránila. Tehdy Radouš ztratil naději, že by se mohl dočkat potomka podobného ostatním dětem.
Za vraždy svých žen a dětí čekala na Radouše věčná pekelná muka. Krutý Radouš se však s přibývajícími roky měnil a dal se na pokání, odložil kouzelnou knihu a místo páchání zla učinil mnoho bohulibých skutků. S pokorou k Bohu prosil o odpuštění a ten jej vzal na milost. Potrestal Radouše jen tím, že ten jako duch bloudí na Radyni až do doby, než první z Radoušovy přízně zasedne na papežský trůn. Přízrak kdysi krutého Radouše se někdy na Radyni zjevuje v pravé poledne a nad hradem se v takovém případě přežene silná bouřka.
Radoušův poklad
Kam zmizelo řečené obrovské bohatství Radouše? Podle pověsti je ve sklepeních hradu šestnáctero tajných chodeb, ve kterých krutý hradní pán ukryl své ohromné bohatství. Poklad je střežen nejen samotným Radoušem, ale i jeho pomocníky – zloduchem kolomazníkem Černým Hanušem a lakotným lichvářem zakletým do velkého zlého černého psa.
Traduje se i návod, jak se k pokladu dostat a část z něj pro sebe získat, ale je určen jen pro opravdu odvážné a statečné. Takový odvážlivec se musí vydat s černou slepicí, železným řetězem a svěcenou bílou křídou o půlnoci na Radyni. Na hradě musí najít místo, kde na velké černé truhlici leží černý pes. Před ním musí okolo sebe nakreslit křídou na zemi kruh a vně něj položit řetěz. Ve vhodné chvíli by měl předhodit slepici psovi a jakmile pes začne slepici trhat a žrát, což nebude trvat dlouho, musí rychle otevřít truhlici a nabrat pokladů, co do hrsti se vejde. A pak už by měl jen utíkat a utíkat, neb jakmile pes přestane žrát, vydá se za odvážlivcem a bude se jej snažit také rozsápat. Málo bylo odvážlivých a ještě méně bylo šťastných, kteří unikli. O to více prý zbývá v truhle pokladů pro další nálezce. Podle jiného návodu je možné poklad vyzvednout v květnou neděli, je však potřeba bílý posvěcený šat na černého psa hodit.
Tolik praví pověst k pokladu, který existoval asi jen v ní samotné. I kdyby existoval, bylo by těžké jej získat – o půlnoci bývá Radyně železnými dveřmi zavřená.
Na Radyni býval svého času i skutečný poklad, je tomu však dávno. Ale začněme vyprávění pěkně na začátku, od Karla IV.
Karlova Koruna
Nová Plzeň byla v době Karla IV. výjimkou mezi královskými městy, neb ji nedoprovázel hrad, který by byl oporou královské moci v okolí. Jako náhradu za dávno nevyhovující přemyslovský hrad na Hůrce nad Starou Plzní nechal Karel IV. na protilehlém kopci zvaném Radyně postavit hrad nový. Stavba začala okolo roku 1356 a pravděpodobně v roce 1361 byl hrad dokončen spolu s velmi podobným Kašperkem u Sušice.
Panovník hrad skromně nazval podle sebe Karlovou Korunou, Karlskrone. Na místo královského purkrabího jmenoval Zdeslava Chlupa, pravděpodobně předchozího organizátora stavby. Purkrabí byl v té době vysoký úředník, který měl na starosti správu hradu samotného, královského majetku v okolí a přímé poddané krále včetně zajištění bezpečnosti v kraji. Systém purkrabské správy fungoval výtečně za předpokladu spolehlivosti a mravnosti samotného purkrabího. Co bylo u ostatních purkrabích obvyklé, neplatilo v případě Oldřicha z Letkova.
Purkrabí Oldřich z Letkova
Oldřich byl drobným šlechticem, který držel nedalekou ves Sedlec, dnes srůstající se samotným Starým Plzencem. Král Václav IV. jej po vyplacení Radyně ze zástavy jmenoval zmíněným purkrabím, což se stalo někdy mezi roky 1410 a 1412. V dalších letech se cosi zvrtlo a z Oldřicha, který učinil nadání k oltáři sv. Kateřiny ve farním kostele plzeneckém, se stal lapka. Místo dodržování a ochrany práva vytvořil loupežnou skupinu, která terorizovala okolí a přepadala pocestné a kupce putující na zdejší významné obchodní stezce. Několik let loupení přineslo Oldřichovi nemalé bohatství a na bezpečném místě hradu byla pokladnice srovnatelná s pověstným Radoušovým pokladem. Ale několik let loupení také nemohlo zůstat bez králova povšimnutí...
Poslední ráno na hradě
Oldřich se probudil, když už bylo slunce vysoko na obloze. Rozkoukával se a snažil si vzpomenout, co se vlastně včera slavilo. Trhy. V Nové Plzni se konají týdenní trhy. Kupci se z nich trousí jak kuřátka čekající na oškubání. Včera jich hned několik odevzdalo svůj výdělek a šlo domů s prázdnou. Na tváři Oldřicha se pomalu objevoval úsměv, když ho napadlo, že za nedlouho bude výroční trh.
Na nádvoří bylo už rušno, hluk doléhal i do věže. „Jste nějací čilí, pacholci,“ posteskl si Oldřich do prázdné místnosti a začal vylézat z lože. Seděl již na okraji, když uslyšel rychlé dupání po schodech. Něco se muselo stát. Dveře se otevírají a do síně k překvapení Oldřicha vpadl Jiřík. Ještě zadýchaný spustil, ani svého pána nepozdravil:
„Je zle, král vyhověl prosbám Plzeňských a včera vyslal tři oddíly vojáků. Do večera dorazí na Radyni, možná ještě dříve. Mají převzít hrad a učinit zde pořádek. Král prý nelpí na životě těch, kteří šli proti jeho vůli."
„Špatné zprávy přinášíš,“ odpověděl náhle zachmuřený Oldřich. „Tvá služba u dvora alespoň nebyla zbytečná. Jak jsou vyzbrojeni?"
„Dostatečně, několik jezdců, lučištníci...“ odpověděl stále udýchaný Jiřík.
Oldřich se zamračil a pokračoval:
„Bojovat s královým vojskem by ale bylo stejné jako hodit rukavici přímo jemu,“ přemýšlel nahlas. „Na Radyni se sice ubráníme po mnoho dní, ale Václav snadno pošle posily či nás nechá vyhladovět. Katově ruce bychom už pak neunikli.“ Vyjednávat, pokračoval v rozvahách v duchu, mohu zkusit vyjednávat a vyplatit se z trestu. Ale kdo zaručí, že král na vyplacení přistoupí. Zbývá poslední možnost uprchnout. K přátelům a pak do Bavor či Saska.
„Opustíme hrad a vydáme se k Boršům z Oseka. Sám vyrazím na cestu bez doprovodu hned, ty připravíš družinu a povedeš je nejprve na stranu severní, aby nebyl zřejmý cíl vaší cesty. Nikomu z mužů neříkej, kam ve skutečnosti míříte. Sejdeme se nejpozději za tři dny na hradě Boršů. Vyřiď dole, ať mi připraví jídlo a pití na cestu. A vyber nějakého silného koně, povezu sebou pokladnici, ty z ní vezmi, co budeš potřebovat na cestu."
Oldřich přešel k oknu a vzpomínal na těch několik let, kdy byl na Radyni královským purkrabím. Když přicházel poprvé, hleděl od brány na hrad s úctou a bázní. Byla to skvělá pevnost. Tenkrát vystoupal na věž, pohlédl na lesy rozkládající se na všechny strany, a v tu chvíli pocítil pýchu, že je pánem Karlskrone. Provázel jej tu po všechna léta stálý vítr, zdejší zimy byly vlídné jen blízko u krbu, zažil tu nejhrozivější bouřky, ale díky hradu se cítil být silným, byl v něm už doma. To vše teď skončí, možná načas, možná jednou provždy. Ráno se těšil na nahánění kupců mířících na trh. Teď ví, že kdesi v lesích v dálce se blíží vojáci a on bude tím, kdo bude prchat jak liška před honci.
Rychleji, rychleji
Když vyrážel z hradu, stín na hodinách ukazoval necelé dvě hodiny do poledne. Na kamenité příkré cestě nemohl koně příliš popohánět, postupovali spíše krokem. V lese si prozpěvovalo ptactvo, zatímco jemu do zpěvu nebylo. Nevěděl, kde dnes přespí, a nebyl si jist, jak rychle bude s koněm postupovat. Pokladnice, kterou měl před sebou, byla opravdu těžká. Kdyby plzenecký farář věděl, řekl by, že si v ní veze své hříchy, které ho tíží.
Na měkčí lesní stezce se zdálo, že i koně jízda trochu těší, ale Oldřichovi při představě vojáků připadalo vše příliš pomalé. Pobídl koně do klusu, ale ten dlouho klusat nevydržel a po čase šel jen krokem. Přešli řeku brodem a pokračovali cestou mezi políčky vesničanů. Ve vesnici jej zdravili, ale dobře věděl, že je to jen z povinnosti, bylo to vidět i na tvářích.
Pokračoval dál přímou cestou a přemýšlel, jak jet rychleji a zda by nemohl nechat pokladnici někde v bezpečí. Nikoho, komu by mohl věřit, v těchto končinách neznal, a i kdyby, asi by mu stejně v tomto případě nevěřil. Pokladnice by byla velkým pokušením. Jedině ji někde schovat a brzo se pro ní vrátit. Z úvah jej vyrušily zvony, které na Bartoloměji v Nové Plzni odbíjely pravé poledne. Je čas jednat.
Na kraji lesa
Oldřich seskočil z koně a vydal se s pokladnicí podél lesa. I odtud byl „jeho“ hrad vidět a jako vždy dominoval celému kraji. Došel k velkému dubu a nejen čelo měl zpocené. Rozhlédl se. Tohle místo si bude určitě pamatovat. Otevřel pokladnici, prsty přejel po groších a špercích, opět ji zavřel a uzamkl. Klíč schoval k patě dubu, neb kdyby došlo na nejhorší, ať u něj raději nenajdou ani klíč. Ponořil se do lesa a hledal úkryt. Houštím se prodíral jen s obtížemi, občas uklouzla po svahu noha, ale byl vlastně spokojen, neb neprůchodnost byla důkazem, že do těchto míst nikdo nechodí. Svah se stával příkrým a tu a tam jej lemovaly kameny a malé skalky. Oldřich u jedné z nich našel výklenek, díru po vypadlém kusu skály, kam se jeho pokladnice pohodlně vešla. Před pokladnici naskládal kameny a přikryl několika větvemi. Několik neděl tu pokladnice určitě vydrží. Zpátky šel už lehčeji a když o chvíli později nasedl znovu na koně, i ten poznal, že další cesta bude lépe ubíhat.
Přivítání u Boršů z Oseka
Už se smrákalo, když dojel k hradu Boršů. Ti – snad jakoby jej čekali – měli bránu otevřenou, jen na ochozech zahlédl tváře stráží. S úlevou vjel na nádvoří, které už znal z předchozích let, a vzkřikl: „Pán z Karlovy Koruny na Radyni, Oldřich z Letkova je tu, postarejte se mi z koně a připravte mi komnatu.“ Stihl ještě seskočil z koně, když se ozval rozkaz: „Zajměte ho!“ a v okamžiku byl obklopen několika zbrojnoši s kušemi. „Zbláznili jste se?“ okřikl je v překvapení, ale muži nijak nereagovali. Teprve teď si uvědomil, že jsou oděni v barvách krále. U sta hromů!
Cestou do šatlavy v Nové Plzni mu vojáci vyprávěli, že král rozhodl skoncovat s lapky a loupežníky v řadách šlechty najednou. Oddíly, které vyrazily k Radyni a před kterými utíkal, byly jen částí vojska, které se vydalo po zemích Koruny české. I Boršové z Oseka měli složit účet za své činy a hříchy, jejich hrad byl obsazen o den dříve. Zatímco byli odváženi k soudu do Plzně, vyčkávala část králových vojáků, zda se ještě někdo nevrátí do toho loupežnického hnízda. A on jim nevědomky přijel přímo do náruče.
Les šibenic
Když se blížili k městu, uviděl před hradbami řadu nových šibenic. To se zase tesaři poměli, blesklo mu ponejprv hlavou. Šibenice byly i při pohledu z dálky plné, což bylo zvláštní. Když byla poprava, bylo ve městě velké pozdvižení a vlastně sláva, protože všichni, měšťané i čeládka, chtěli vidět popravu, neb nebylo jisté, kolik let uplyne do další. A teď je před branami města úplný les šibenic. Chudáci, budou tu viset týdny, dokud je ptáci nerozklovou a z oprátky nespadnou. Jestli takto dopadli muži Borše, Bůh mě chraň. Asi mě vedou přes pražské předměstí záměrně, abych změkl a získal pokoru.
To už skupina projížděla po okraji toho morbidního lesa a Oldřich s hrůzou začal poznávat mezi neznámými i své muže. První byl kulhavý Jakub, vedle něj visel upovídaný Petr, za nimi se ve vánku pomalu houpal Tomáš Ojprnický. Pověsili i toho cvrčka Pavla, to nemuseli, vždyť byl skoro ještě dítě. Loupili jsme, to ano – a že jsme v tom byli dobří, ale ač od nás odcházeli lidé bez peněz, vždy měli hlavu pevně na krku. O kus dál zplihle visel pán Jindřich řečený z Loun, snad mrštný šermíř nedal svůj krk dobrovolně. Vedle něj vydechl naposledy Jiřík – špatně jsi je vedl, Jiříku. Ne, dál se Oldřich nemohl dívat na zmar své družiny. Ještě před pár dny spolu popíjeli a teď je jen on sám naživu.
V prvním domě města
V šatlavě na rychtě se Oldřich brzy dozvěděl, že půjde před hrdelní soud. Plzeňský rychtář s ním měl také nevyřízené účty, takže si Oldřich dobře spočítal, kolik života mu zbývá. Začal se modlit k Bohu, ale sám tušil, že začíná s pokorou pozdě. Až přijedou kupci na výroční trh, uvidí na šibenici jeho tělo roztrhané. Ne, jsem šlechticem a přijmu jen setnutí, argumentoval nyní v hlavě a později i při výsleších. Myslel na pokladničku ukrytou v lese a přemýšlel, jak o ní říci alespoň svým synům. Zkoušel uprosit jednotlivé stráže, aby došly pro nejstaršího syna a on jej mohl před tušenou smrtí naposledy spatřit, ale každá stráž se mu jen vysmála.
I nadešel den soudu, časně ráno soudil rychtář s pomocí členů městské rady. Rychtář se nejspíše rozhodl pro rychlý průběh, neb se obrátil na městskou radu se slovy:
„Měšťané, purkmistři. Tu před vámi stojí Oldřich z Letkova, který měl na dodržování práva z pověření krále Václava IV. jako královský purkrabí dohlížet a jeho dodržování bez výjimek vymáhat. Místo toho stal se lapkou a loupežníkem a po mnoho let zdejší kraj se svými kumpány sužoval. Nyní nadešel čas zúčtování. Jsou každému z vás známy jeho skutky, abychom jejich výčet nemuseli předčítat?"
Ozval se jen mnohohlasý souhlas podpořený přikyvováním.
„Dobrá, přejděme k trestu. Navrhuji trest nejvyšší a to vzhledem k urozenosti souzeného ztrátou hrdla setnutím mečem. Mají vážení členové městské rady námitek nebo panuje nad výší trestu shoda?"
Oldřich polkl, aniž by si uvědomil, že jde o jedno z jeho posledních polknutí. Když viděl a slyšel znovu souhlas městské rady, bylo mu jasno, že prohrál.
„Písaři, zapiš, že urozený pán Oldřich z Letkova byl odsouzen k trestu ztráty hrdla setnutím za své loupežné činy. Trest bude vykonán dnes v pravé poledne před radnicí. Soud je u konce, odveďte jej."
Čas se nachýlil
Na několik krátkých hodin se Oldřich vrátil do šatlavy. Myšlenkami těkal, přeskakoval od pokladnice v lesích ke vzpomínkám na syny, na začátky hospodaření v Letkově a Sedlci. Děkoval Bohu, že syny nechal hospodařit na svém letkovském panství a nevzal je sebou na hrad. Z přemýšlení ho vytrhl až lomoz dveří, kterými vešel kněz k poskytnutí poslední služby.
„Otče, mohl byste...,“ oslovil kněze s žádostí, ale než stihl doříci žádost, kněz se na něj obořil:
„Mlč, hříšníku. Nic nebylo ti svaté a náš Pán tě pošle rukou kata přímo do pekla, ani na Poslední soud čekat nebude!"
„Možná, však já nechával platit po léta oltář ve Staré Plzni a ač jsem loupil, nikoho jsem nezamordoval a ani moji muži,“ zkoušel Oldřich obměkčit kněze.
„To zdaleka nevyváží tvé zločiny, ale zkus požádat,“ nastavil přívětivější tvář kněz.
„Chtěl bych se rozloučit se svými syny a požádat je, aby za moji duši nechali v plzeňském kostele sloužit mši“ zkroušeně požádal Oldřich.
„Skromnost ti není cizí, zeptám se rychtáře, zda setkání povolí,“ odvětil s vidinou několika grošů kněz smířlivěji a přešel ke zpovědi a rozhřešení.
Blížilo se poledne a katův pacholek přišel pro Oldřicha do šatlavy. Vedl ho před sebou po schodech ze sklepení do mázhausu rychty. Tam u dveří ho zahlédl: jeho prvorozený Oldřich stál u vstupu. Pohledem se zeptal pacholka a ten svolil. Oldřich přistoupil k synovi a povídá:
„Synu, málo času mi zbývá, tak dobře poslouchej. Jdi tam, kde duby sahají k nebesům, a na místě tom hledej, kde dvojice apoštolů pod dohledem sv. Petra hrad schovává. V kořenech urostlého stromu leží klíč. O kus dál je ...“ Poslední slova se ztratila v rostoucím hluku davu na náměstí, který již křičel po začátku krvavého divadla. Naposledy se setkaly oči obou Oldřichů a pacholek už zase vlekl odsouzence uličkou v řvoucím davu. Oldřich naposledy pohlédl na slunce a předal své tělo do rukou mistra kata. Když kat uchopil meč, dav rázem utichl. Ticho prořízla až letící čepel...
Zbyl příběh, ostatní odvál čas
Tak se na podzim roku 1418 skončil život Oldřicha z Letkova, loupeživého purkrabího na hradě Radyni, i jeho družiny. Oldřichův syn zřejmě pokladnici nenašel: z historických pramenů je známo, že ještě téhož roku zastavil své zboží v Újezdci a následující rok postoupil dědiny v Sedlci v dluhu 150 kop grošů Mikulášovi Korandovi, měšťanu plzeňskému. Několik služek z hradu po popravě vyprávělo o zmizelém lupu, ale mělo se za to, že grošíky se od Oldřicha rozkutálely při bujarém životě. Ve víru husitské rebelie se na poklad Oldřicha z Letkova zapomnělo a kdo ví, zda bude pokladnice kdy nalezena. Hranice lesů, luk a polí se mnohokráte změnily a tehdy mohutný dub je jistě již několik staletí rozpadlý na prach.
Třetí poklad...
Aby byl výčet pokladů úplný, je potřeba zmínit i ten třetí. Je prý ze všech největší a ač jsem sám zbylé neviděl, tento poklad je opravdu obří. Dle historiků a architektů je totiž pokladem samotný hrad, jehož podoba je čistým dokladem lucemburské gotiky. Radyně nebyla nikdy zásadně narušena žádnou pozdější úpravou.
Udělejte si tedy čas a přijďte se na tento poklad podívat, nejlépe za dobré viditelnosti. Třeba tu najdete truhlu s pokladem Radouše, ocitnete se v hladomorně či pohlédnete do širého kraje od Radče po Přimdu, od Vladaře po vrcholky Šumavy.
Listing
Keš získala ocenění Mystery cache měsíce června 2009 od plzeňské geocachingové komunity. Děkujeme!
