Vyjedete-li z Velkého Malahova po silničce na západ do Bukové, hned v první zatáčce uvidíte nevelký rybníček. Nalezli byste jej na stejném místě i před 180 lety a možná ještě dříve. Za celou tu dobu mu nikdo nedal žádný oficiální název, ale místní mu říkají Žabí. Vrby na jeho jižním břehu jsou sice značně mohutné, ale mnohem mladší – vysazeny mohly být v době druhé světové války. Rybník o rozloze přibližně 3180 m2 patří do majetku obce. Jde o tzv. nebeský rybník, neboť nemá žádný přítok, veškerá jeho voda musí napršet, což způsobuje kolísání vodní hladiny dle dešťových srážek. Chybějící přítok má prozaickou příčinu v rozvodí procházející přibližně 80 metrů východněji: ze Žabího rybníčku voda odtéká Bukovským potokem do Mezholezského rybníka a odtud Úhlavkou do Mže, zatímco z rybníčku na druhé straně Malahova vytéká potok Hořina ústící do Radbuzy.
Ochrana žab
Celkem známe asi 5000 druhů žab, na území České republiky žije ovšem jen 13 druhů těchto obojživelníků. Rodově jsou u nás zastoupeny kuňky, skokani, ropuchy, rosnička a blatnice. Kromě skokana hnědého jsou všechny druhý zákonem chráněny.
Žáby jsou velice citlivé na kvalitu životního prostředí. Ohrožují je kyselé deště, meliorace a úpravy vodních ploch. Jsou závislé na zachování původních podmínek v místě jejich života. Každý rok se chodí rozmnožovat na stejné místo, kde se narodily. Jak cestu najdou, někdy i ze vzdálenosti několika kilometrů, zůstává dosud tajemstvím. Pokud vede poblíž vyvolené vodní nádrže frekventovaná silnice, žáby se na ní zastavují, vyhřívají se na teplém asfaltu a mnoho jich zahyne pod koly aut. V některých zemích zavedli dopravní značky se žábou, která na taková místa řidiče upozorňuje.
Mezi účinné prostředky ochrany žáb patří pravidelný monitoring kvality vody, ve které žáby žijí, likvidace černých skládek z okolí vodních toků a revitalizace říčních systémů. Z dlouhodobého hlediska je přínosem stavba čističek odpadních vod, zachování přírodních biotopů, používání menšího množství hnojiv atd.
Základním kritériem pro výběr letního stanoviště vhodného pro rozmnožování obojživelníků je schopnost proběhnutí metamorfózy půlce v tomto prostředí. Patří sem tudíž mokřady, malá vodní nádrže a tůňky o ploše maximálně několik desítek metrů čtverečních, a o hloubce asi do jednoho a půl metrů. Důležitá je přítomnost mírně nakloněných, z části zastíněných břehu, a vhodné vodní vegetace. Nevhodné místo pro rozmnožování jsou chovné rybníky.
Blatnice skvrnitá
Dříve byla blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus) nazývaná blatnicí česnekovou, a to pro svůj charakteristický zápach. Její podobu malé (4–8 cm) zavalité ropuchy s výrazným skvrněním zná málokdo, neboť tato žába tráví většinu dne zahrabána až metr pod zemí a svou noru opouští až pozdě v noci. Pro rozmnožování vyhledává tůňky, zatopená pískoviště a zátoky rybníků s lehčím hlinitým či písčitým podložím. I v tomto období je blatnice velmi nenápadná, neboť její námluvy probíhají pod vodou a i její hlásek je velmi slabý. Pulce této drobné žáby lze v tůních rozpoznat podle velikosti, která je nápadně větší než u ostatních žab. Pulci blatnic jsou totiž větší než dospělé žáby. Blatnice skvrnitá je jediným druhém své starobylé čeledi u nás. Na našem území se jedná o kritický ohrožený, a tedy podle zákona zvláště chráněný druh.
Kuňky
Kuněk u nás žijí dva druhý: kuňka obecná (Bombina bombina, lidově ohnivá) a kuňka žlutobřichá. Liší se především zbarvením spodní strany těla – obecná má oranžové mramorované břicho a oranžové barvy je u ní poměrně málo, kuňka žlutobřichá má mramorovaní žlutavé a žluté je v poměru k černé části břicha více. V běžném životě je velmi obtížné oba druhy rozlišit, neboť se druhy mezi sebou velmi často kříží. Kuňky jsou obecně malé žabičky, která dorůstají velikosti tři, maximálně pěti centimetrů. Oba druhy vynikají zvláštní pasivní ochranou: když se blíží nebezpečí, tak se dokáží zvláštním mrštným pohybem obrátit na záda a ukázat predátorovi své bříško. Právě rychlost a změna barvy většinu predátorů odradí od útoku.
Kuňka žlutobřichá
Kuňku žlutobřichou (Bombina variegata) nalezneme, na rozdíl od kuňky obecně, téměř výhradně v kalužích na blátivých lesních cestách nebo v zatopených příkopech, v rybnících se nevyskytují. A právě to je největší problém spojený s její ochranou. Návštěvníci lesa dobře vědí, že většina lesních cest je dnes vyasfaltovaná a podmáčená místa v lesích jsou odvodňována. Kuňky tak ztrácejí své životní prostředí a dochází k vymírání lokálních populaci. Z těchto důvodů byla kuňka žlutobřichá zařazena do programu Natura 2000, což znamená, že v zemích Evropské unie jsou chráněny nejen kuňky jako takové, ale především jejich biotop. Ohrožená, zákonem zvláště chráněná žába.
Ropucha krátkonohá
Ropucha krátkonohá (Ropucha krátkonohá), dříve nazývaná ropucha bachratá, je naší nejvzácnější žábou. Vyznačuje se tím, že na rozdíl od všech našich ostatních druhu žáb neskáče, nýbrž svižně pobíhá. Jedna se o typickou suchozemskou žábu, která je vázána na vodu jen krátkou část roku. V období rozmnožování přispívají svými hlasitými skřeky k tajemným zvukům noci. Ropucha krátkonohá se vyskytuje i v místech, kde by ji člověk vůbec nečekal. Např. v kalužích v polích nebo na polních cestách, na popílkovištích a odkalištích tepelných elektráren, na skládkách odpadků, v jezírkách na důlních výsypkách v oblastech povrchové těžby hnědého uhlí a dokonce i v kalužích na dne hnědouhelných dolů samotných. Je to překvapivě zejména z hlediska tolerance této žáby k prostředí, které je z lidského pohledu zcela zdevastováno. Zákonem zvláště chráněna, patří do kategorie kriticky ohrožených živočichů.
Ropucha obecná
Ropucha obecná (Bufo bufo) je naše nejobyčejnější žába. Přesto ji v přírodě vídáme vcelku zřídka, neboť po většinu roku vede samotářský a noční způsob života. Jako typický suchozemská žába tráví den zalezlá v děrách, norách hlodavců, pod kameny a ve štěrbinách skal a teprve v noci se vydává za potravou. A tak se s ní ponejvíc setkáváme z večera na zahradách či dvorcích venkovských domů, žije však i ve městech. Ustálená pravidla nočního života ropuchy porušují v období rozmnožování. V té době se ve velkém množství stahují do rybníků, tůněk, zatopených lomů a pískoven či požárních nádrží. Jako ohrožený druh je taktéž zvláště chráněna.
Ropucha zelená
Ropuchu zelenou (Bufo viridis) můžeme představit jako krasavici mezi našimi žábami – díky zelenavým a hnědavým skvrnám je totiž krásné mramorovaná. Na rozdíl od ostatních ropuch je vázána na nížiny a teplejší oblasti. Kdysi byla u nás rozšířena poměrně hojně, dnes už je jí méně, proto je i ona označena jako ohrožený a zvláště chráněný druh.
Rosnička zelená
Když má někdo to štěstí a spatří rosničku zelenou (Hyla arborea) ve volně přírodě, tak žasne, protože je mnohem krásnější, než jak ji zná z obrázku. Je to drobná zelenavá žabička, která dokáže své zbarvení poměrně rychle změnit podle toho, kde se nachází. Má dlouhé, na konci rozšířené prsty, které používá jako přísavky a krásné se jimi udrží na rostlinách. Z našich žáb právě rosnička je nejméně vázána na vodu. Celý svůj letní život prožije na stromech, na keřích a podobně a jen na kratičkou dobu, třeba na den nebo dva, se vydává do vody, aby se mohla rozmnožit.
Za normálních okolností je zbarvená hráškově zeleně, má ovšem schopnost barvoměny, takže zbarvení může přecházet v šedé, hnědé až žluté. Téměř po celou vegetační sezónu žije na vyšším rostlinstvu, na keřích a v korunách stromů. Vodu vyhledává jen v květnu, kdy probíhá páření. Jako silně ohrožený druh je zákonem zvláště chráněna.
Skokan krátkonohý
Skokan krátkonohý (Pelophylax lessonae) měří 4 až 8 cm a je nejmenší ze tří druhů našich zelených skokanů. Žije ve vodě nebo její bezprostřední blízkosti. Za teplých deštivých noci se často skokani rozlézají po lesích a vlhkých lukách. Při lovu sedí nehybně ve vodě nebo na břehu a vrhá se na všechno, co se hýbe. Dominantní složku jeho potravy tvoří hmyz a měkkýši, příležitostně však uloví také drobné obratlovce. Při vydávání hlasů leží žáby na hladině s roztaženýma nohama a z koutku úst se jim při jednotlivém zaskřehotání vychlipuji párové rezonanční měchýřky, které zesilují hlas.
Podle výzkumu rakouských odborníků v okolí Neziderského jezera putuje na jaře každoročně že zimoviště do místa rozmnožování a na podzim zpět na zimoviště až 15 km, tzn. že žába urazí jen při těchto migracích 30 km v roce. Skokan krátkonohý je zařazen mezi zvláště chráněné živočichy, do kategorie kritický ohrožených druhu.
Skokan ostronosý
Skokan ostronosý (Rana arvalis), dříve nazývaný rašelinný, je jednou z našich nejvzácnějších žab. Obývá rozsáhlejší bažinatá a močálovitá území. Většina bažinatých oblasti však byla vysušená, a proto zde skokan ostronosý buď zcela, nebo téměř vyhynul. Hlasem skokanů ostronosých je tlumené, tiché mumlání. Ozývají-li se žáby sborové, připomíná jejich hlas vzdálený štěkot psů. Přijde-li běhen námluv skokanů mráz, skokani se potopí a ozývají se i pod vodou. V době páření je samec shora modrý až modrofialový. Toto modré zbarvení však přetrvává jen asi 2–3 dny.
Skokan ostronosý má specifické nároky na vlhkost i v době suchozemského života, takže patří k jednomu z nejohroženějších druhů obojživelníků nejen v naší republice, ale v Evropě vůbec. Trpí odvodňováním luk, melioracemi a proměnami luk v pole více než jiné druhý žab, např. ropuchy. Zasluhuje proto přísnou ochranu.
Skokan skřehotavý
Skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus) je z našich vodních skokanů poměrně nejsnáze určitelný. Je největší (samice může měřit až 13 cm a mít hmotnost až 1/4 kg) a ve zbarvení postrádá žlutavé tóny, navíc má i typický tvar patních hrbolků. Celkové je olivově hnědozelený s černým skvrněním a žlutozeleným pruhem na hřbetě. Mají velmi silné hlasy a jsou to právě ty žáby, které pořádají skřehotavé chóry na zarostlých okrajích rybníků a v zarostlých tůních. Tyto koncerty se ozývají po celou noc, ale v době rozmnožování i ve dne, navíc je uslyšíme v létě, protože skokani skřehotaví zůstávají ve vodě a využívají svých hlasů i k hájení teritorií.
Do poloviny června samice klade v chomáčcích různé velikosti celkem několik tisíc vajíček. Pulci se líhnou po 7 až 10 dnech a po 70 až 100 dnech vývoje metamorfují. Zákonem zvláště chráněný, z kategorie kriticky ohrožených živočichů.
Skokan štíhlý
Skokan štíhlý (Rana dalmatina) je ze všech našich žáb nejotužilejší. Pářící se skokany štíhlé je možné nalézt již během oteplení i uprostřed zimy, tedy v lednu a v únoru. Zároveň se jedná o nejpohyblivější žábu na našem území. Literatura uvádí, že jsou schopni až dvoumetrových skoku. Skokan štíhlý není na našem území ani příliš hojný, ani příliš vzácný. Patří mezi tzv. hnědé zbarvené neboli suchozemské skokany.
Skokan zelený
Jak už jméno tohoto skokana říká, převažuje u něho – na hřbetu, bocích i hlavě – zbarvení v různých odstínech zelené, často doprovázené kresbou z tmavých skvrn a pruhu. Největší jedinci dorůstají délky až 12 cm, což bývají zpravidla samice, samci jsou o něco menší. Skokan zelený (Pelophylax esculentus) je typický vodní žábou, neboť se ve vodě či v jejím bezprostředním okolí zdržuje po celý rok. Počet jedinců skokana zeleného se na našem území rapidně snižuje a to především díky zhoršení kvality vody, neboť tento druh je obzvláště citlivý na znečištění svého životního prostřední.
Tento druh ve skutečnosti není klasickým živočišným druhem, ale křížencem jiných dvou druhu – skokana skřehotavého a skokana krátkonohého. Je třeba zmínit, že jde o formu, která vznikla složitým mechanismem rozmnožování, pro kterou odborníci používají pojmenování "klepton".
Skokan hnědý
Kromě období rozmnožování žije skokan hnědý (Rana temporaria) na souši, pouze na kratičkou dobu rozmnožování, snesení vajíček a oplození se dostávají k vodě. Aby se skokani setkali v určitých místech, na takzvaných shromaždištích, potřebují svůj hlas. Ten je důležitý i pro párování, neboť samička si samečka vybírá podle síly hlasů. Po spáření samičky snáší vajíčka a z nich se líhnou larvy (pulci), které posléze projdou metamorfózou – narůstají jim zadní nohy, poté nohy přední a pomalu mizí ocas, zmizí žábry a vyvinou se plíce. Ovšem snášení vajíček probíhá velmi časně, za chladného počasí, takže mohou dokonce i zmrznout. Proto je třeba zužitkovat sluneční teplo, jak se dá: všechny sluneční paprsky se soustřeďují k vývoji embryonální části vajíčka, která je černé zbarvená, takže celé vajíčko působí jako čočka, která sluneční paprsky směřuje do svého středu.