Celý text je k dispozici včetně diakritiky.
Mezi Rejštejnem a Kašperskými Horami se táhne hřeben tvořený trojicí vrchů. Nejzápadnější je Klostermannův vrch, což je západní výběžek prostředního a nejvyššího vrcholu, Vinice. Celý hřbet na východě ukončuje Šibeniční vrch (něm. Galgenberg), na který vás přivede tato keš.
Šibeniční vrch dosahuje svým vrcholem nadmořské výšky 806 metrů. V geomorfologickém členění náleží již do Šumavského podhůří, konkrétně do okrsku Sušické vrchoviny. Jeho severní svahy klesají do údolí přítoků Opoleneckého potoka. Na úpatí směrem k východu stojí prvé kašperskohorské domy, od kterých teče Kašperský potok. Na jihu padají svahy Šibeničního vrchu do hlubokého údolí Zlatého potoka a následně Losenice.
Ze Šibeničního vrchu jsou krásné výhledy hned na několik stran: na sever směrem ke Svatoboru a přírodnímu parku Kochánov a na královský hrad Kašperk, ve směru na severovýchod na hřeben kopců táhnoucí se od Zámeckého vrchu přes Ždánov až ke Královskému kameni a na celé Kašperské Hory pod vrchem Chlum, na východ na Liščí vrch a kopce v údolí Losenice, na jih na severní svahy masivu Huťské hory a na jihozápadě je pak vidět kopce v okolí údolí Otavy v čele s Křemelnou.
V blízkém okolí kopce lze najít několik sakrálních památek a je též možné, že i na samotném vrchu stávala kaple Anděla Strážce na Hoře Olivetské. Doložena je však pouze z průzkumu archivních materiálů, samotné umístění není jisté.
Trestání v Kašperských horách
Jmenuje-li se některý kopec Šibeniční, můžete si být jistí, že na něm kdysi šibenice opravdu stála a tento není výjimkou. Hrdelní právo získal Bergreichenstein, jak se tehdy současné Kašperské Hory jmenovaly, při povýšení na město v roce 1345, za doby vlády Jana Lucemburského.
Výkon trestního práva byl ponejprv prováděn na náměstí, ale zanedlouho se exekuční místo přesouvalo z náměstí na okraj města. V Kašperských Horách se mečem stínalo na místě kaple Dvanácti apoštolů (při silnici č. I/145 na Vimperk) u místní části Cikánka. Popravy oběšením byly vykonávány právě na vrcholu Šibeničního vrchu, hromady kamenů na nejvyšším místě jsou zřejmě ještě pozůstatkem popraviště.
Pranýř
Méně závažné zločiny a přestupky byly ve středověkých městech trestány na pranýři. Odsouzenec byl připoután k pranýři, obvykle kamennému sloupu, který stával na veřejném a hlavně exponovaném místě. Několik dní připoutání k pranýři před očima ostatních obyvatel zbavilo odsouzence spolehlivě cti a bylo dostatečnou výstrahou pro ostatní. I když připoutání k pranýři bylo nesmírnou hanbou, patřilo k mírnějším trestům, které byly u pranýře prováděny. K těm horším patřilo mrskání, všemožné mrzačení jako uříznutí jazyka, uší až po useknutí ruky, vypalovaly se zde i cejchy.
Kašperský pranýř stával na náměstí, jižně od kostela sv. Markéty. Na rozdíl od mnoha jiných se pranýř v Kašperských Horách dochoval a je živým dokladem dřívějšího výkonu práva. Kamenný pranýř je tvořen válcovým dříkem vysokým přibližně 147 centimetrů a je zakončený hlavicí s letopočtem 1630. Na náměstí stával pranýř až do konce 18. století, kdy se změnou způsobu výkonu trestů přestal být používán.
V 19. století byl přenesen k polní cestě (waypoint R1) vedoucí po úpatí Šibeničního vrchu. Na jeho vrchol byl připevněn svatý obrázek a z pranýře, místa zostudění zločinců, se stala boží muka, místo oslavy Boha. Jde o jediný pranýř v Plzeňském kraji, který je prohlášen za kulturní památku.
Kletba cikánky
V době, kdy ještě pranýř sloužil svému účelu na náměstí, byla mladá cikánka obviněna z krádeže. Leč šlo o křivé obvinění, za které byla odsouzena k uříznutí uší. Kat ji připoutal k pranýři, zatímco ona stále vykřikovala o své nevině. Když kat přistoupil k uřezávání uší, proklela město: krovy města měly lehnout hned třikrát popelem a o každém jarmarku mělo pršet.
Tajemný ohnivý sud
Další pověst se již váže k Šibeničnímu vrchu, ze kterého se v dávných dobách prý valil čas od času ke městu ohnivý sud. Jednou podvečer vypukla panika, když kdosi zpozoroval ohnivý sud a vykřikl "Sud se valí!" Jedna žena měla sud za povídačku pro malé děti a varování nevěřila, jen se pochechtávala domnělému bláznovství sousedů.
Přesto se i se svým nemluvnětem v náručí připojila k houfu zvědavců, snad aby se jim mohla smát, jací jsou to blázni. Když se sud v plamenech přiblížil na dohled, začalo ženy dítě řvát na celé kolo. V tu chvíli viděla pochybující žena ve vzduchu lidské tělo roztrhané do čtyř kusů. Vysmívaní sousedé ji pak říkali, že kdyby ji nechránilo její nevinné dítě, možná by byla za své pochybnosti sama rozčtvrcena.
Sebastiánovy krvavé zásnuby
Druhá pověst spojená se Šibeničním vrchem začíná v Rejštejně, neboli Unter Reichensteinu, tehdá ještě součásti Kašperských Hor, a není pro slabá srdce. V dobách největší zlaté slávy žil v Rejštejně horník Sebastián, dalo by se říct štístko. Vždy našel žílu, která byla nejmocnější, a aby toho nebylo málo, byl to velký krasavec, který měl úspěch u místních žen.
Užíval si, ale neznal mezí: z bujné zpupnosti se dopustil jakéhosi zločinu, natolik závažného, že se trestal jen smrtí. Byl odsouzen ke ztrátě hrdla, ale snad se nějaká žena u soud přimlouvala o slitování, že soud přidal k rozsudku výjimečnou podmínku: Sebastián mohl být osvobozen, najde-li se mezi místnímí poctivé děvče, které mu dá svou ruku a zasnoubí se s ním.
Odsouzenec na smrt stál po tři dny na náměstí u pranýře, obecní slouha celý ten čas opakoval rozhodnutí soudu a ptal se, zda se nějaké děvče obětuje a zachrání Sebastiánovi život. Ale děvčata, ač po ještě nedávno po švarném horníkovi toužila, nyní jen klopila oči a od Sebestiana odvracela tvář. Lhůta tří dnů marně uplynula a tak se Sebastian s velkým davem zvědavců vydal na Šibeniční vrch, aby se svěřil do rukou katu.
Meč prolétl vzduchem a narazil do špalku, Sebastiánova hlava však u něj nezůstala ležet, ale kutálela se k davu. Zastavila se u nohou mladého děvčete. Sebastiána vždy ráda vídala a s bolestí jej doprovázela. Uťatá hlava pohlédla vzhůru a sténala: "Rézinko, proboha, pomoz mi!" Dívce se Sebastiána zželelo, sklonila se k hlavě a políbila ji na umírající ústa. Sebastián v tu chvíli naposledy zašeptal: "Zaplať ti to pánbůh, Rézinko, teď jsi má!" V ten okamžiku se dívka sesula do trávy a života v ní už nenašli. Oba v smrti zasnoubení našli věčný pokoj ve společném hrobě.