Na samém severu Plzeňského kraje, mezi Hrádkem a Stvolny, leží dvojice starých Pardouskových rybníků. Jelikož leží stranou turistických cest i kousek od silnice, jsou skoro zapomenuté a nenavštěvované. Přitom jsou krásným zákoutím s dlouhou historií i živým dokladem toho, jak jsou některá lidská díla trvalá a jiná zmizí během pár desetiletí.
Rybníky
Velký Pardouskův rybník je průtočným rybníkem na Hrádeckém potoce (dříve Lučním, zvaným též Davidsbach) o rozloze přibližně 4,2 hektaru. Je protažený v severojižním směru se zemní hrází na jižní straně o délce přesahující 200 metrů. Rybník je vybaven mohutným kamenným přelivem (splavem) na východním kraji hráze. Západní břeh rybníka tvoří úzký pruh vegetace z části pod hrází Malého rybníka a z části pod navazujícím polem. Krátký severní břeh je přechodem k mokrým loukám. Zalesněný východní břeh se v celé své délce prudce zvedá a v polesí Úvratce stoupá až o 80 metrů.
Malý Pardouskův rybník leží na západ od Velkého rybníka. Je skutečně menší i mělčí, při plném napuštění má jeho hladina rozlohu 1,5 hektaru. Napájen je pravostranným přítokem Hrádeckého potoka, který přitéká od silnice 4. II/205 a nedalekého drobného Píšenického rybníka. Zemní hráz rybníka je kratší, okolo 140 metrů délky. Voda, která z Malého rybníka vytéká, napájí Velký rybník.
Pardouskův mlýn a jeho mlynáři
Mlýn čp. 19, zvaný Pardouskův nebo také Bartuškův, stával pod hrází Velkého Pardouskova rybníka od nepaměti. V soupisu obyvatelstva z roku 1654, po třicetileté válce, je označen jako pustý, což znamená, že pravděpodobně existoval již před válkou. Mlýn stál na katastrálním území vsi Hrádek, na rozdíl od obou rybníků náležejícím ke Stvolnům.
Nejstarším známým mlynářem je mistr Ferdinand Meidl, který se objevuje v zápisu z 22. února 1779 v gruntovní knize rabštejnského panství. Tehdy prodává a převádí mlýn s příslušnými nemovitostmi na svého vnuka Jana Totzauera, neb syn neměl o mlýn zájem. Zajímavé jsou závazky, které z užívání mlýnu plynuly: vrchnost měla od mlynáře dostávat 10 zlatých a 56 a čtvrt krejcaru ročně se čtvrtletními splátkami, žito v množství určeném dnes již nepoužívanými objemovými jednotkami – 20 strychů 3 měřice 3 věrtele opět ročně. Dále mlynář musel prodat do panské flusárny 4 strychy dřevěného popela za předepsanou cenu a při mletí dávat přednost místním mlečům z Rabštejnského panství.
Starý mlynář Meidl zřejmě žil na výměnku u vnuka i se svou ženou, protože při dalším prodeji po 17 letech musel nový vlastník, mlynář Josef Ludwig, zajistit vdově Kateřině Meidlové doživotní výměnek, což kromě bydlení zahrnovalo i obilí a krávu. Mlýn byl tehdy prodáván za 2720 zlatých. Mlynář Ludwig hospodařil v mlýně skoro 20 let, ale jako starý a již nemohoucí přenechal zeti Antonínu Novákovi a své dceři Marii Anně. Ti na mlýnu hospodařili 11 let a v červenci 1826 Pardouskův mlýn vyměnili za tzv. Podměstský mlýn čp. 26 v Rabštejně.
Po této výměně se mlýn na 66 let dostal do užívání rodiny Kiesswetterových. Z této doby je dochováno několik záznamů, které dokládají opakující se spory pramenící z rozdílného vlastnictví mlýna a rybníka. Pardouskův mlýn potřeboval odebírat vodu z rybníka, kde jí naopak bylo potřeba pro chov ryb. Tahanice o vodu v roce 1886 vyostřilo poškození přelivu po povodních, kdy se obě strany nechtěly dohodnout, kdo nemalé náklady na opravu přelivu ponese. Spor musel rozhodnout až Okresní úřad v Kralovicích, oprava šla k tíži majitele rybníka. V roce 1892 byl mlýn prodán a stává se majetkem hraběte Jana Lažanského. Rodina Antonína Kiesswettera má však mlýn dalších 6 let v nájmu a až v roce 1898 se stěhuje do Hrádku.
Po nich si mlýn pronajímá Josef Ehm z Potoka a jeho rodina v mlýnu vydrží celou první dekádu 20. století. V nájmu je střídá česká rodina Josefa Mikuty, která přichází z Chrášťovic. Na mlýnu žijí a pracují celou světovou válku, ale když jim zastupitelé v Hrádku v roce 1919 neudělili domovské právo, stěhují se do hájovny u Kotaneče. Mikutovy byli posledními mlynáři v Pardouskově mlýnu.
Od myslivny po zánik
Po rodině Mikutových už nebyl mlýn pronajat. Do mlýna byl nastěhován hajný Jakub Timer z Rabštejna. V mlýně se ještě dva roky mlelo, ale jen když Horův mlýn v Rabštejnu nepokrýval poptávku pro nízký stav vody ve Střele. V pozemkové reformě v roce 1919 byl mlýn s dalšími nemovitostmi převeden do majetku Československé obce úřednické. Ta nemovitosti obratem vyměnila s pražským podnikatelem Kořánem, který mlýn prodal obchodníkovi Václavu Dobrému z Plzně.
Zmíněný hajný Timer bydlel se svojí rodinou v mlýně až do konce první republiky. Z myslivny odchází 10. října 1938 do Brda, když po obsazení československého pohraničí německou armádou tato zabrala i Pardouskův mlýn. Část budov v areálu mlýna byla dle pamětníků později vypálena členy Hitlerjugend ze Stvolen.
Stav mlýna po druhé světové válce byl zoufalý, nikdo již nevěřil, že by jej bylo možné opravit. Použitelné dřevo z budov rozebral hrádecký osídlenec V. Gáža, pravděpodobně v tomto stavu zachycuje mlýn fotomapa z roku 1952. O rok později posloužily kameny ze zdiva mlýna na stavbu kravína JZD Stvolny a zbytky stavební sutě byla opravena hráz rybníka. Po budovách mlýna nezbylo skoro nic, dnes jsou sotva patrné základy budov (přibližně waypoint R2).
Kaple sv. Josefa
V rohu zahrady Pardouskova mlýna stávala malá kaple sv. Josefa, dnes najdete jen její zříceninu (přibližně waypoint R3). Kaple, křížky či sochy světců objevující se často v blízkosti mlýnů mají několik přirozených vysvětlení. Mlýny byly stavěny na příhodných místech blízko vody, mnohdy tedy zároveň daleko od samotné vesnice. Křížek hned u mlýna byl pro jeho obyvatele příhodnější než kaple ve vsi, neb u křížku si mohli svoji víru připomenout mnohokrát denně. Zároveň byly tyto drobné sakrální objekty prosbou k Bohu o ochranu před veškerým neštěstím, který mohl mlýn a jeho obyvatele potkat, tj. před povodněmi, dlouhým suchem, požáry, úrazy i třeba před vykradením. Sochou či kaplí mohl mlynář také ostatním ukázat své postavení.
Kaple sv. Josefa byla postavena v roce 1810. Byla zděná z kamene a cihel na přibližně čtvercové základně o stranách lehce přesahující 2 metry. Sedlová střecha krytá taškami byla při čelním pohledu schována za ozdobně tvarovaným štítem. V něm byla drobná nika v ose dveří, snad určená pro sošku světce. Nad klenutým vstupem byla drobná odstupňovaná římsa s tvary čerpajícími v baroku. Světlo dovnitř kaple pronikalo oknem v pravé stěně, na zadní straně byl umístěn obraz sv. Josefa.
Kaplička začala chátrat společně s mlýnem po jeho opuštění na úsvitu druhé světové války. Již po deseti letech opadávala fasáda, ve štítu se objevily praskliny a střecha se začala bortit. Rozpad malé neudržované stavby pokračuje dosud – dnes jsou zachovány z větší části tři obvodové zdi, vše ostatní vzalo za své. Fotografie kaple z roku 2007 si můžete prohlédnout na serveru Zničené kostely.
Kudy ke krabičce
Chcete-li poklidnou cestu lesem, vydejte se po modře značené turistické trase od rozcestí U Kotanče (waypoint P1, streetview), kde je možné před rozcestníkem zastavit. Na nedalekém rozcestí odbočuje modrá na polní cestu (waypoint T1, streetview). Po ní pokračujte až k lesu (waypoint P2), můžete to zkusit i autem. V lese se budete držet modré trasy, dokud půjde na západ, ale jakmile se stočí k jihu, opustíte ji. Mimochodem, modrá značka vás může přivést i z opačného směru od rozcestí Nad Hrádkem u vsi Hrádek.
Dobrodružnější cesta počítá s přechodem přes přeliv, pročež terén této cesty odpovídá 3,5 hvězdičkám. Pohodlně zaparkovat můžete u silnice č. II/205 (waypoint P3, streetview). Následně projděte lesem, abyste se dostali na cestu (waypoint T3) vedoucí k rybníkům (začíná na waypointu T2, streetview, ale její začátek se nám nezdál být vhodný pro parkování). Cesta vás okolo Malého Pardouskova rybníku přivede až na hráz Velkého, počítejte s více než 100 metry cesty ve vzrostlé trávě až k přelivu (waypoint R1). Při běžném stavu není problém přeliv přejít po kamenech, kládách, trávě a mělkou vodou, komplikací může být snad jen malá vrstva jemného bahna. Nezapomeňte si prohlédnout letopočty vytesané do opěrných zdí na obou stranách přelivu. Až z přelivu vylezete, pokračujte cestou vedoucí podél břehu, dovede vás do blízkosti keše.
Při přípravě textu této kešky jsme čerpali z článku Martiny Pešíkové Pardouskův mlýn v Hrádku u Manětína, který vyšel v roce 2004 v časopisu Kronika regionu, číslo 10, ročník II.