Plzeň leží na soutoku čtyř řek, Tachovem a Stříbrem protéká řeka Mže, v Rokycanech teče říčka Klabava, Sušice leží na zlatonosné Otavě... a Klatovy protéká Drnový potok. Není zvláštní, že brána Šumavy nebyla založena na pořádné řece? Vždyť i Rejštejn, nejmenší město Plzeňského kraje, leží na řece Otavě. Klatovy už nikdo nepřestěhuje a tak vás pozveme k prameni Drnového veletoku.
Jméno
Drnový potok, kdysi v mapách uváděn jako Drnowy Bach, Karlem Klostermannem poeticky nazývaný Drnovka, je dnes místními zván Drňák. Jeho jméno je v podstatě dávné obecné označení charakteru vody, která v něm tekla. Drnová voda byla voda pramenitá, čistá, průzračná, prostě protékající travou. Název přeložený do němčiny by zněl Grasbach, travnatý potok. Slovo Drnový však není tím prvním přívlastkem potoka, neboť nejstarší název býval Zlatý a nešlo o žádnou nadsázku. Jezuitský kronikář Jan Florian Hemmerschmied zaznamenal dnes poněkud pikantně znějící název Pyčka, na císařských otiscích stabilního katastru z roku 1837 byste v Klatovech našli protékat Wasenbach, ale též lokalitu U drnoweho potoka. Na vojenské mapě z roku 1878 se objevuje ještě Rasen Bach (a v závorce Drnovy potok) pod Klatovy, Wild Bach nad Klatovy a Mühl Bach nad Běšinami. To je názvů, že?
Pramen, prameny
Ale zpět k prameni, do šumavského podhůří. Na konci dlouhého údolí nad Běšinami, nedaleko Nemilkova, na okraji pastviny a louky nechané snad ladem, kousek od silnice do Sušice je brázda. V ní se nenápadně krčí malá dřevěná stříška a pod ní vyvěrá pramen Drnového potoka (mimochodem, jen necelý kilometr odtud protéká říčka Ostružná mířící do Otavy). Za dešťů přitéká voda z polí i strouhou od silnice, ale tento pramen zůstává zdrojem potoka i za suššího počasí. Z nadmořské výšky 631 metrů se vydává údolím mezi vrcholy Na Skále a Háje směrem k severozápadu...
Alespoň tak se na pramen Drnového potoka kouká dnes. Klatovský učitel a topograf Ferdinand Vaněk ve svém vlastivědném díle uváděl, že Drnový potok má prameny dva. Stejně na prameny nahlížel prof. František Švec, autor Vlastivědy Klatovska. První pramen jsme si již představili. Druhá zdrojnice je dnes zvána Podolský potok a vzniká nad rybníčkem V Brodcích u železniční stanice Malonice nedaleko Stříteže. Vaňkova dvojice pramenů dává smysl, pokud se podíváte na délku obou potoků od pramene k vzájemnému soutoku: je přibližně stejná či je Podolský potok o kousek delší. Přímé údolí Drnového potoka je však rozsáhlejší a díky oblým tvarům působí jako starší.
Pramen nebýval v minulosti nijak označený, nanejvýš u něj býval zaražený kůl označují napůl pramen a napůl varující traktoristy před jámou. Úspěšný cyklus Zpět k pramenům s Luďkem Munzarem inspiroval partu lidí z Klubu přátel Klatovska k "expedici" k pramenům klatovských toků. Členové expedice po dosažení pramene zarazili kůl se symbolickým hrníčkem. Nejspíše nechtěně objevili obdobu Bermudského trojúhelníku, neboť hrneček zmizel. Zmizel i druhý a několik dalších. Nakonec zmizel i samotný kůl. V dalších letech se objevovaly snahy zušlechtit pramen i jeho okolí, ale až geocacher Rankei inicioval současnou podobu. Zdařilou dřevěnou stříšku navrhl a především realizoval student Vojta Jarošík z blízkého Nemilkova. Připravil i držák na hrníček, ale protože rozbor vody nikdo nikdy nedělal, zůstává úmyslně prázdný.
Pod pramenem
Několik desítek metrů od pramene se potok ukryje pod koruny listnatých stromů, zprvu jen do úzkého pruhu, jež brzy naroste do šíře. Po necelém kilometru protéká potok poblíž Nemilkovského dubu, třistaletého exempláře dubu letního (Quercus robur) s obvodem okolo 6 metrů rostoucího na okraji pastviny.
Ještě o kus dále podtéká zajímavou železniční trať Horažďovice–Domažlice. Těžký úkol projektantů trati pochopíte nejlépe při pohledu z Běšin: všude okolo jsou vysoké kopce! Kudy odtud vést železnici do Sušice? Jako lék na značné převýšení byla dokonce zvažována zubačka. Nakonec vlaky vytrvale stoupají svahem na jedné straně údolí, hluboko, pak obloukem přejedou na protější svah, přičemž jedou zcela opačným směrem a sevřeným vedlejším údolím Podolského potoka stoupají dále. Konkrétní vedení trati nabídlo poměrně nevídanou kuriozitu: z nádraží v Běšinách vidíte na nemilkovské nádraží.
Dávná těžba zlata
Úsek pod tratí až k vesničce Úloh je velmi zajímavý historicky. Zdejší smíšený les nazývaný "V Jamách" ukrývá kromě dvojice drobných rybníčků i dosti nápadné stopy po rýžování zlata. Zlatonosné usazeniny přinesené potokem z okolních svahů prošly během mnoha let rýžovací pánví. Zbylá hlušina byla zlatokopy ukládána mimo samotné ložisko nebo na již vytěžená místa. Vznikly tak sejpy, které se – na rozdíl od získaného zlata – dochovaly až do dnešních dnů. Budete-li mít cestu okolo, prohlédněte si také volně meandrující koryto potoka poblíž horního rybníčku – je krásné, když vodu nikdo nesvazuje. Další sejpy by měly být pod soutokem s Podolským potokem a u potoka pod Kněžicemi.
Mizející voda
S dávnou těžbou je snad spojena pověst o vodě proudící z říčky Ostružné do Drnového potoka: je zmiňován jakýsi kanál vedený skalními rozsedlinami a umělými průkopy z míst pod strání patřících Tvrdoslavi na sever. Při pohledu na podrobnou mapu okolí snadno naleznete místo u Rajského Mlýna a druhé pod vrchem Na Skále, kde by štola dlouhá okolo 330 metrů snadno převedla vodu mezi povodími a také přibližně pod 22 metry, resp. 35 metry skály. Štola této délky jistě patří mezi běžná báňská díla i ve středověku, ale je potřeba zvážit i ekonomickou smysluplnost.
Pro rýžování zlata asi tolik vody potřeba nebylo. Existují prý však písemné zprávy o sporu, kdy pětice mlynářů na řece Ostružné (dříve Pstružné) pohnala k soudu mlynáře klatovské, neboť ti jim upírali vodu z řeky a odváděli ji k sobě. Jiná zpráva uvádí sesuv skály u Tvrdoslavi v roce 1675, při kterém došlo k zavalení podzemního koryta, což se projevilo definitivním poklesem průtoku v Drnovém potoce. Ke konci 17. století vznikla komise, která zkoumala horní tok Drnového potoka a vyslýchala obyvatele v souvislosti se ztrátou vody, její závěry byly následně publikovány. Nicméně myšlenka o protékání vody mezi povodími byla vyvrácena profesorem Františkem Ševcem na začátku 30. let 20. století.
Úbytek vody v Drnovém potoce byl však nejspíše skutečností, neboť do konce 15. století byl od soutoku s Hořákovským potokem říčkou a od soutoku s Mochtínským potokem v Lubech řekou. Dokonce řekou, která se často rozvodňovala a způsobovala velké škody v Klatovech. V 16. století nastal obrat, příliš nízký stav vody v potoce byl běžný a komplikoval provoz mlýnů. Mlynáři si stěžovali na neznašovské a vrhavečské sedláky, že vodou zaplavují své louky.
Pravděpodobnou příčinou změny vodního režimu bylo působení člověka, ale jiné. Okolí Drnového potoka nebylo dlouho osídleno, ke kolonizaci obtížně průchodného terénu opakovaně zaplavovaného povodněmi došlo výrazně později než v místech obdobné nadmořské výšky. Část lesů ustoupila potřebě orné půdy a pastvin pro dobytek, ze zbylých listnatých a smíšených porostů se staly smíšené a jehličnaté. Vzniklá kulturní krajina, jakkoliv nezbytná pro život člověka, s odlišnou skladbou lesů měla výrazně menší schopnost zadržet a následně dlouhodobě uvolňovat vodu. Dnešní Drnový potok proto není tím samým potokem, jako byl ve středověku.
Vstříc Úhlavě
Dále po proudu vtéká Drnový potok do první vsi, Úlohu, pod kterou se stéká s Podolským potokem. Ukryt pod korunami stromů uprostřed pastvin a luk přitéká na okraj Běšin. Od pramene potok urazil 4,5 kilometru při spádu 150 metrů, což odpovídá klesání 3,3 %. Dosud živý potok se zklidňuje a dále je jen klidnějším nížinným tokem s hustým břehovým porostem. Na mnohem delším zbytku svého toku dosáhne spádu necelých 100 metrů při půlprocentním klesání. Od Běšin teče lučinatým údolím v mírně zvlněné krajině směrem k severu a protéká postupně Neznašovy, Vrhaveč a Malou Vísku. Za ní přijímá zprava Mochtínský potok, svůj hlavní přítok, a protéká předměstím Luby a samotným městem Klatovy. Nedaleko za městem se na úpatí Klatovského Boru v nadmořské výšce 384 m vlévá zprava do Úhlavy jako její nejdelší přítok.
Mohli bychom vyprávět o rybnících v Běšinách, mlýnech lemujících jeho tok, krásném mostu v Lubech, o staré mlýnské stoce zvané Hruštička, o anglickém parku či regulovaném korytě s nábřežím, o povodních, ale tyto příběhy musí najít jiného vypravěče: my vás zveme především k prameni.
Kudy ke krabičce
Ač je krabička pouhých 30 metrů od silnice, není jednoduché ani parkování ani přístup. První příležitost k zastavení je na polní cestě cca 100 metrů od propustku (můstku) nad pramenem (waypoint P1, streetview). Pozor na ostrý úhel při jízdě z Běšin. Hned vedle zmíněného propustku je malý plácek, opravdu na jedno auto, navíc nemusí být posekaný (waypoint P2, streetview).
Ke krabičce sejděte po pravé straně zábradlí (waypoint T1, streetview). Na podmáčené louce vpravo od koryta většinu roku roste tráva pro krmení. Po posekání bývá louka zhruba od poloviny prázdnin po dva měsíce využívána jako pastvina. V té době se kromě dobytka a nášlapných min setkáte také s elektrickým ohradníkem. Narazíte-li na ohradník, opatrně jej obejděte a nepoškozujte (krávy na silnici nejsou žádná sranda). Pro získání krabičky bude nezbytné sestoupit do koryta.