Je to už několik let, co se na Malém Chlumu, v hnízdu vysoko ve větvích statného smrku, narodila malá veverka. Nebyla sama, měla ještě dva brášky, Kožíška a Huňáčka. Malá veverka dostala od maminky Bambulky jméno Šiška, ale časem ji stejně zvířátka v lese říkala Šíša, snad aby bylo všem jasné, kdy se mluví o smrkové šišce a kdy o veverce.
Na Malém Chlumu bylo krásně, alespoň pro veverky. Množství velkých stromů znamenalo spousty semínek v šiškách, které Šíša s maminkou a brášky každý den pilně od rána až do večera hledala. Z brášků se občas stal Kožich a Huňáč, jak maminku zlobili, ale maminka na ty jejich dětské lumpárny za chvíli zapomněla a zase byli tou trojicí jejich malých veverčat.
Jak se Šíša den za dnem krmila semínky šišek, borůvkami a houbičkami, vyrostla a stala se dospělou. Bráškové se s maminkou a Šíšou rozloučili, aby se rozutekli do světa, a nedlouho po nich se loučila i samotná Šíša. Našla si nedaleko statnou jedli a na ní postavila své hnízdo. První vlastní! Samostatný život ji nečinil problémy: něco na zub si uměla sehnat i dřív. Brzo se naučila schovávat před kánětem, které tu a tam prolétlo v okolí. Mělo tak přísné a snad i hladové oči, že nechtěla přemýšlet, co by se stalo, kdyby ji zahlédlo.
Podle všeho by měla Šíša žít bezstarostný veverčí život, ale něco ji trápilo. Malinko, ale často. Ne, nebyla to žádná bolístka ani dotěrné blešky. Občas jí hlavou probleskla myšlenka, taková otázečka, a Šíša nevěděla, co s ní. A ta otázečka navíc nebyla sama, otázek bylo více. Neměla bych si pořídit veveřátka? Kde je najdu? Budu je umět nakrmit? Neutečou ode mně? A co když je zahlédne káně? Některé otázky ji znervózňovaly, na jiné neznala odpovědi. Zatím.
Přemýšlela nad nimi, když baštila semínka, přemýšlela, když se stáčela do klubíčka v hnízdu, a pomalu nad otázkami začínala vítězit. Příroda to nějak velmi šikovně zařídila: ač nikdo Šíše nenapovídal, najednou znala na pár otázek odpovědi. I tu hlavní: musím najít nějakého veveřáka. Pořádného. Nejlepšího! Ale kde?! Vždyť na Malém Chlumu žije na jedné straně ona sama a na druhé je pak maminka. A příroda jí ještě jednou poradila: Já budu vonět tak krásně, že se seběhnou veveřáci alespoň z půlky Sedmihoří!
Možná to ve svých představách s počty přehnala, ale pár hbitých fešáků se objevilo. Skákali po větvích, aby byli u Šíši co nejblíže. Tak vy si chcete hrát na honěnou? To se uvidí, jestli mně dohoníte! A hned začala běhat po větvičkách a skákat ze stromu na strom, každou chvíli to vypadalo, že už už spadne, ale Šíša se pohybovala bravurně. Veverčí kluci měli hodně co dělat, aby jí stačili, jenže tam, kde běžela Šíša sama, se teď tlačilo několik veveřáků najednou. To víte, že sem tam nějaký spadl či musel skočit jinam, než kam chtěl. A Šíša jim stále unikala, kličkovala jak zajíc na honu, chvíli kroužila okolo kmene, chvíli nahoru, tu si odskočila sem a zase zpět. Nápadníci to neměli vůbec jednoduché.
Za pár minut už za Šíšou běžel jediný a ta zbystřila. Kde jsou ostatní? Nemají zájem? Na široké a pevné větvi se zastavila a pozorovala zbývajícího. Ten se zastavil o kousek dál také.
"Jsem Pupík," řekl.
Kdyby to Šíša uměla, vyprskla by smíchy. Podívala se na něj, zároveň prohnula ladně ocásek, propnula svůj rezavý kožíšek, aby si ji Pupík mohl prohlédnout. Asi se mu líbila, koukal na ní a oči nemohl odtrhnout. I Pupík vzbudil zájem, takový fešák v tmavém kožíšku s krásně krémovou náprsenkou. Skvěle běhal i šplhal po stromech, žádný zakrslík to také nebyl. V Šíše se najednou probudil diblík a už zase Pupíkovi utíkala po těch nejtenčích větvičkách a on ji pronásledoval úplně všude. Zběsilá honička, myslela si Šíša a už se těšila, jak jí obejme a pevně se k ní přitiskne. Nikdy takové přitisknutí nezažila, ale příroda jí napovídala, že se má těšit. Ano, bylo se na co těšit.
Za pár dní už byla Šíša zase sama, Pupíka už ty honičky po stromech nebavily a utekl kamsi na Tříslovec. Ale úplně sama Šíša nebyla, tušila, že v bříšku jí rostou malá veverčátka. Budu jim muset vymyslet jména, napadlo Šíšu. Vymýšlela, vymýšlela, napadala ji různá jména, ale pak si uvědomila, že vlastně neví, kolik mláďat se narodí a kolik bude veverčích slečen a kolik veveřáků. Vymýšlela tedy jména do zásoby, jako by se snad měla narodit celá armáda veverek. A také baštila a baštila, aby měla zásoby, až bude pro ty své drobečky potřebovat mlíčko.
Šíše se narodila trojice veverčat. Byla hrozně prťavá, holá a slepá. Dvě slečny, jeden kluk, ten byl o fous menší. Jedna veverka byla do oranžova, druhá slečna měla kůži naopak tmavou. Veverčí slečny dostaly jména Zrzečka a Bosorka a tomu klučičímu mrňousovi bude říkat Kulíšek.
Veverčata rostla a aby ne, když je Šíša tak dobře krmila. Už se jim objevily chloupky, aby jim bylo pěkně teplo. Za týden otevřela mžourající očka a začala pozorovat svět. Začaly jim růst zoubky, které jsou pro veverky hrozně důležité, a také chuť prozkoumávat hnízdo. Bosorka občas vykukovala z hnízda, jak to vypadá tam venku. Neuplynuly ani dva měsíce, co přišly malé veverky na svět, a už opatrně lezly po stromech a také na zemi zkoušely hledat šišky.
A právě v té době se stala Šíše ta zvláštní věc: uprostřed lesa, u puklého kamene našla oříšky! Ano, ano, oříšky! Hurá! Ale ne nějaké dva, tři... Hned celou hromádku! Hromádka oříšků a bude jen její. Oříšky znala hlavně z vyprávění maminky, ochutnala jediný, protože na Malém Chlumu nerostl prý ten správný strom. Ale byla to dobrota neskutečná. A teď jich tu bylo 10... 15, ještě tento, e, 25.... a víc už počítat neuměla. Bylo jich prostě hodně a ležely tu tak krásně na hromádce, kuličky kulaťoučké roztomilé, na kameni. Byly úplně osamělé, kromě Šíši asi neměly nikoho jiného. Naprostý poklad!
Když se Šíša vzpamatovala z toho štěstí, co ji potkalo, začala přemýšlet trochu prakticky: tolik oříšků domů neodnese! Uáááá! Zachvátila ji panika neřešitelného. Přeci neodejde do hnízda s pár oříšky, aby tu všechny ostatní nechala bezbranné na pospas divokému lesu. Úplně ji vyděsila představa, že by je třeba našel divočák Karel a jedním žvýknutím z nich udělal kaši. Bosorku, Zrzečku a Kulíška také nezavolá, na to jsou moc daleko. Tak si je tu schovám, budou to tu muset, ňaminky moje hnědoulinké, vydržet. Jenže kam? Pod listí? Tady pod smrky těžko... a co pod nějaký kámen, pěkně do škvírky? Kde je nějaká? Tato? Moc malá... a ta vedlejší je mokrá, tam je také nemůžu dát. Až čtvrtá díra byla dobrá, vešla se tam ona, snad všechny oříšky a ještě ta velká věc. Počkat, co je ta velká věc? Hladké stěny, kámen to nebyl, dřevo také ne. Sice byla zvědavá, ale pak si vzpomněla na oříšky a už na tu divnou věc vůbec nemyslela.
Šíša rychle nosila oříšky do díry, aby se jí nějaký neztratil, jen co je položila, už hupká pro další. Když nesla šestý pár, ozval se náhle vedle ní hlas. Šíša se lekla, až se posadila na ocásek, oříšky ji vyklouzly. Ono by se v ní krve nedořezali, i kdyby zaslechla jen slabí myší hlásek, natož tohle:
"Co tu děláš s mými ořechy?" zahřmělo jako by do nejbližšího stromu uhodil blesk.
Šíša se otočila, aby spatřila takového malého skoro človíčka. Byl podobný lidem, ale mnohem, mnohem menší, jen o kousek vyšší než ona sama. Skoro človíček byl zavalitý, s větší hlavou a podle výrazu v tváři také pěkně naštvaný. Určitě je to skřet, o kterém Šíše vyprávěla Bambulka.
"Ty jsem si našla já!" zkoušela Šíša bojovat o svůj velký poklad.
"To se pleteš, ty bleší domečku," zahřmělo ze skřeta znovu, "ty jsem si přinesl z Jedlového vrchu já. Jsou to mé zásoby na zimu."
"Nevěděla jsem o tom," špitla Šíša, "já jsem je našla na hromádce a opuštěné, tak jsem je chtěla vzít domů veveřátkám..."
"Ukrást si mi je chtěla, abych v zimě umřel hlady," vztekal se skřet, "a určitě jsi ještě chtěla odnést můj poklad! Za to tě stihne trest!"
"Nic takového jsem nechtěla a o pokladu nic nevím," ohradila se Šíša a rychle přemýšlela, co to může být za trest a jak se mu nejlépe úplně vyhnout.
"To by mohl říct kdokoliv a mně je to jedno, prostě tě potrestám i s těmi tvými malými blešinci!"
"Nezdvořáku!" naštvala se Šíša, "blešek máme jen malinko, žádné blešince nejsme!"
Ale nevypadalo to, že by to skřeta nějak trápilo, byl zjevně odhodlán splnit, co řekl. Začal soustředěně odříkavat nějaký text: "Dýrsins, heimili xúsunda fleas mun...," což znělo i vypadalo děsivě. A nepřestával, monotónně odříkával dál nesrozumitelná slova: "...rottur meg hala refur, tennur, kanína og héra, eyru á lynx, vera refsag fyrir dirfska hans, dirfska, ágirnd ..."
Šíša raději na nic nečekala a když si ji skřet nevšímal, raději hopsala rychle pryč. Daleko a schovat. Za ní se lesem stále nesl skřetův hlas: "... graaeggi og reigi, og augvitag vil láta mig deyja úr hungri á löngum köldum vetrum og nóttum finna stag sem ég fjársjógur ag verja naaestu..." Vůbec nerozuměla, co to říkal, ale děsilo ji to značně a raději ještě zrychlila. Skřet nepřestával: "... kynslóg af orcs. Xetta dýr er sagt ag láta hann snúa sér til steinn meg afkvaaemi xeirra ..." Šíša hupsla za kameny do roští a doufala, že jí skřet nepůjde hledat. Divné bylo, že hlas skřeta neslábl, i když už byla docela daleko "... og steinn er enn til einhver finnur allt sem vergur aldrei verig viss. Svo vergur xag, láttu hann núna!"
Poslední slova skřeta zazněla důrazněji a bylo ticho. Velké ticho, na chvíli utichl celý les. I Šíša utichla a ani se nehýbala. Jak by mohla, když zkameněla! Skřet ji proměnil v kámen, přesto, že se mu dobře schovala. Zkameněly i její veverčata. Před chvílí hopsala po lese a teď byla bez známek života. Děsivé, co Šíšu potkalo pro pár oříšků, zjevně byla na špatném místě ve špatnou chvíli. A skřet si po tomto strašlivém činu jen odnesl oříšky na původní místo a veverky ho už vůbec netrápily.
Veverky Bosorka, Kulíšek a Zrzečka od té doby v lese čekají. Čekají na někoho, kdo by je vůbec v moři jiných kamenů dokázal najít. Ony ty malé čiperky možná tuší, kde by se mohla jejich maminka schovávat, každá z nich bude asi mít střípek do mozaiky, Bosorka bude mít třeba AB, Kulíšek CD a Zrzečka EF. Určitě, vždyť si maminku musely vždycky najít. Ten, kdo najde Šíšu, bude muset přijít na to, jak zrušit skřetovo kouzlo. Kdyby náhodou kouzlo nezrušil, tak mu možná Šíša napoví (IJKLM), kde se skrývá skřetův poklad, aby mohl veverky alespoň pomstít. Možná čtveřice veverek čeká právě na vás, třeba jsou právě bez vás navždy ztracené.
| Šíša: | N 49° 37.[A-C][E+F][C-B] E 12° 51.[F+C][A-E][E+F] |
| Poklad: | N 49° 37.[J+M][K+L][I-J] E 12° 51.[L+K][M-L][I-M] |
Série Sedmihoří
Přírodní park Sedmihoří je malebnou vrchovinou tvořenou podkovou dominantních vrchů vystupujících z ploché okolní krajiny. Mrazové sruby, pseudokary, kamenná moře a proudy, skalní mísy i osamělé balvany nepřeberného množství tvarů jsou těmi nejlepšími příklady forem zvětrávání žuly na českém území, zároveň i důvodem, proč je ke jménu Sedmihoří často připojováno slůvko tajemné.
Zveme vás i touto keškou na putování po krásách Sedmihoří, na jeho vrcholy, do jeho lesů, k několika rybníkům, do pěkné a zajímavé přírody. Pevně věříme, že se vám Sedmihoří bude líbit, něco se o něm dozvíte, najdete několik kešek a třeba objevíte i nám neznámá místa, která si zamilujete.
Plánujete-li navštívit více krabiček najednou, vybavte se na cestu dostatečnou zásobou tekutin. Nevíme o stálém zdroji vody na území parku, natož vody pitné. Celé Sedmihoří je velmi suché, zároveň špatně dostupné a proto vůbec neuvažujte o rozdělávání ohně. Dlouhé kalhoty a dobré boty mohou být na mnoha místech výhodou.