Už po několik generací v českých lesích nepotkáte medvěda, člověk jej vystřílel. Pár brtníků se vyskytuje na moravských hraničních horách, občas k nám nějaký další zabloudí ze Slovenska, ale toť vše. V českých zemích se medvěda ani v dohledné době nedočkáme – i rozlehlý pás Šumavy neposkytuje dost hlubokých a klidných lesů pro jeho opětovné vysazení.
Mezi Kolincem a Ústalčí je však les, který je dost velký právě pro jednoho medvěda. Tedy spíše medvídka. Ten žije poklidně v bukovém hájku v sedle mezi vrchy Vidhošť a Stráž, poblíž prameniště Čermnského potoka a malého zanikajícího jezírka. Medvídek je sice už hodně starý, ale stále má výraz hravého medvíděte. Na lidi si dávno zvykl a tak se jej nemusí bát pohladit ani nejmenší děti. Jen prosím při jeho věku nečekejte žádnou hebkou srst, je už zcela vypelichaný a jeho kůže je jako z kamene.
Medvídek, známý také s přívlastkem ústalečský, byl vytesán místními kameníky na přání pravděpodobně hraběte Ludvíka Taaffe. Původem irský šlechtický rod Taafe držel nalžovské panství v letech 1769–1937. Zmíněný Ludvík Taaffe (1791–1855), prezident nejvyššího rakousko-uherského soudu a ministr práv, měl slabost pro romantické drobnosti v lesích a tak nechal několika ozdobit i oblíbený lovecký revír na Vidhošti.
V knize Tajemná místa Pošumaví tvrdí psychotronik Ing. Pavel Kozák, že historie kamene, ze kterého byl medvídek vytesán, je mnohem starší. Dokonce starší, než dávno zmizelá vesnice prvních osadníků kraje, která se měla poblíž medvídka rozkládat a jejíž jméno nese kopec Vidhošť. Kozák je přesvědčen, že medvídek byl kdysi dávno menhirem a dokonce si charakter menhiru, byť s oslabenou energií, udržel dodnes. Podle typické energie považuje za padlé menhiry i trojici ležících kamenů v blízkosti medvídka. Odhaduje, že tato čtveřice velkých kamenů mohla stát v řadě na plošince z malých kamenů a tvořit svatyni či léčivé místo. Kameny by mohly pomáhat při nemocech ledvin a močových cest.
Medvídek je v malém údolíčku obklopen krásnými vzrostlými buky, které nesou zelenou střechu nad hlavou. Dohromady jsou domovem luzné víly, kterou ale neuvidíte. Chcete-li s ní být zadobře, hned při příchodu ji pěkně pozdravte, úplně stačí v duchu, a ujistěte ji, že přicházíte jen s dobrými úmysly.
Pokud byste energii nenačerpali od usměvavého medvídka a zajímavého lesního koutu, pak jděte od medvídka k hrázi jezírka – několik metrů od ní roste douglaska. Původem severoamerický jehličnan je ve vidhošťském polesí překvapivě hojný a velkých jedinců tu najdete celou řadu, přesto právě tento strom je větší než ostatní a určitě plný energie.
Kudy ke krabičce
Půjdete-li přes masiv Vidhoště po modré turistické značce mezi Kolincem a Ústalčí, pak se zastavte na rozcestí Vidhošť u kamenného sloupku sv. Jana (waypoint T1) a nedaleko bunkru ÚŽ-6. Od něj se vydáte širokou cestou na jihovýchod (tj. po cestě kolmé na turistickou trasu). Po přibližně 200 metrech minete seník a za ním na waypointu T2 odbočíte do lesíka k medvídkovi, kterého už skoro uvidíte. Za mokrého období budete možná potřebovat přejít přes dvojici velmi mělkých zářezů, kterými se stahuje voda do jezírka, ale nejde o nic náročného.
Cyklisté se mohou přiblížit po cyklotrase č. 2091 vedoucí mezi Čermnou a Ústalčí, popřípadě se na ni napojit z cyklotrasy č. 2086 vedoucí od Kolince. Na křižovatce lesních cest označené waypointem T3 odbočíte k severozápadu a dojedete na waypoint T2. Posledních pár desítek metrů vede cesta lesem, kdo kolo v nejhorším pohodlně povedete.
Pro řidiče dětských kočárků: modrá značka napříč vidhošťským polesím vypadá v blízkosti rozcestí sjízdně, cesta od svatojánského sloupku k seníku i dále k cyklostezce je velmi pěkná. Nicméně my sami chodíme k medvídkovi pěšky jinou trasou a proto nemůžeme garantovat sjízdnost v celé trase. Pokud byste chtěli s kočárkem snížit riziko špatné cesty, vydejte se k medvídkovi po cyklotrase č. 2091/2086 od krutěnické myslivny, ze které pak odbočíte na waypointu T3. Odbočka k medvídkovi už vede lesem, pro terénní kočárky by měla být sjízdná na dohled i doslech od medvídka.
Informace jsou převážně čerpány z článku Milana Pokorného Za tajemstvím Vidhoště upraveného Janem Víchem.