Celý text je k dispozici včetně diakritiky.
Huťská hora dosahující nadmořské výšky 1187 m je nejvyšším vrcholem Svojšské hornatiny. Zvaná je též Zhůřská podle zaniklé vsi pod jejím vrcholem, dříve ji nazývali také Věžná, v němčině pak Haidl, shodně se vsí. Hora tvoří severní okraj Šumavských plání, ze kterých na její vrchol vyjede na kole i malé dítě. Severovýchodní svahy hory klesají do hlubokých údolí Pěnivého potoka a Losenice, svahy na severozápadě do údolí Rýžovního potoka a svahy na západě okolo Zhůřského potoka do údolí Vydry v Povydří.
Ojedinělé terénní podmínky náhorní paroviny Šumavských plání vedou k otázce, kde vlastně je úpatí Huťské hory. Sedlo oddělující Huťskou horu od nejbližší tisícovky Břemeno je extrémně mělké a zároveň vrchol Břemene patří mezi nejplošší na Šumavě, podobná situace se opakuje u tisícovky U tří jedlí. Oba blízké vrcholy mohou být uvažovány vůči Huťské hoře jako pouhé vedlejší. Při takové úvaze by hora končila na jedné straně nedaleko Antýglu a na druhé až pod Churáňovským vrchem. Ale i pokud na Huťskou horu nahlížíme konzervativně, pak její hřbet, jehož severní úpatí smáčí Losenice, východní Pěnivý potok, jižní úpatí Hamerský potok v Horské Kvildě a na západě Vydra u Turnerovy chaty, dosahuje délky 10 km a šířkou přesahuje 4 km. Impozantní.
Vrchol hory pokrývá smrkový les, místy nezapojený s bujným borůvčím mezi stromy. Na jihozápadních svazích jsou pod vrcholem rozsáhlé louky náležející k zaniklé osadě Zhůří. Svahy na severu pokrývá smíšený les, který je chráněn jako II. zóna národního parku.
Ochrana Zlaté stezky
Přes temeno Huťské hory procházela trasa středověké Zlaté stezky spojující Pasov a Kašperské hory. Dnes tuto trasu částečně kopíruje zeleně značená turistická cesta spojující Horskou Kvildu a Kašperské Hory. Na ochranu Zlaté stezky byla na úbočí Huťské hory postavena strážní věž, což se ještě dnes odráží v místním pojmenování rozcestí U Věže (ve starších mapách Beim Turm, případně Beim Thurm).
Zhůří ve zkratce
Na severovýchodních úbočích hory vznikly na počátku 18. století dvě sklářské hutě, které daly hoře její české jméno. V souvislosti s nimi byla v době okolo roku 1720 založena osada Zhůří (německy Haidl, výjimečně Haydl) v sedle směrem k Břemenu. Písemně je poprvé zmiňována v roce 1785. Obyvatelé pracovali ve sklářských hutích, případně pro ně zajišťovali palivové dřevo, později také těžili rašelinu ze Zhůřských slatí. Údaje z roku 1900 vypovídají i o zemědělské činnosti, neboť zmiňují třicet hektarů polí, přes sto hektarů luk a dvanáct hektarů pastvin.
Historie vesnice, která měla v roce 1860 dvacet chalup se 190 obyvateli, prakticky končila s koncem druhé světové války. Původní německé obyvatelstvo bylo vyhnáno a na jejich místo přišli do roku 1947 dosídlenci ze Slovenska a dokonce z Rumunska. Ani jejich zdejší hospodaření nemělo dlouhého trvání: v roce 1952 oblast obsadila Československá armáda a prakticky celou vesnici zbořila. Výjimkou byla např. zdejší kaple sv. Václava, která byla jen pobořena a používána několik dalších let jako chlívek pro vepře.
Armádní radiotechnici
Vojsko si postavilo kasárny jihozápadně od vsi a vrchol Huťské hory sloužil jako bojové radiolokační stanoviště 522. roty (VÚ 8060/D) 52. radiotechnického praporu Stod (VÚ 8060), součást vojska protivzdušné obrany státu. Technické vybavení se skládalo především z dvojice sovětských radarů P-20 a P-3a, které používal 158. hlásný pluk. Pro bezpečí vojáků na bojovém stanovišti byly vybudovány též dva bunkry, jeden z nich (waypoint R2) potkáte při cestě na vrchol.
Laškování na hranici
V době železné opony byla hranice hlídána z obou stran. Němečtí a američtí piloti při strážních letech podél hranice v bojových vrtulnících Cobra (Bell AH-1) často přelétávali čáru a občas udělali malý provokativní výlet např. až nad Kvildsko. Měli vysledováno, že než vzlétnou české Albatrosy (Aero L-39), budou zpět v Německu. Lehké provokace nepřátelských pilotů byly pro některé generály ČSLA značnou potupou.
V roce 1984 padlo rozhodnutí nasadit do blízkosti hranic vrtulníky srovnatelných kvalit a Zhůří se od 1. prosince téhož roku stalo pohotovostní základnou pro útočné vrtulníky Mi-24D 11. vrtulníkové letky. Německá strana byla nasazením těchto vrtulníků kousek od hranic zaskočena a průzkumné lety byly nakrátko omezeny, ale v dalším roce se vše vrátilo do obvyklých kolejí.
Vzájemné laškování pilotů obou armád bylo bezproblémové jen krátce, v roce 1985 se staly hned dva vážné incidenty. K prvnímu došlo 12. září, když Mi-24D č. 4012 s tříčlennou posádkou pod velením kpt. Štefana Tótha nalezl u státní hranice malý průzkumný vrtulník typu Alouette II patřící německé armádě, jak letí podél hranice. Pilot československého stroje se rozhodl pro jeho sledování v souběžném letu. Německý pilot však náhle přešel do visu, což se kpt. Tóth rozhodl napodobit. Vrtulník však nedokázal zaviset a zřítil se do lesa. Stroj byl zničen, posádka naštěstí přežila, pilot ale utrpěl těžké zranění s trvalými následky.
Při druhém incidentu odstartoval z Líní u Plzně nadporučík Slavomír Pískatý na Albatrosu k německému vrtulníku Cobra. Po příletu k hranicím v okolí Železné Rudy začal sledovat vrtulník po své pravé straně, tj. v Německu. V oblasti Luzného německý vrtulník zmizel z dohledu a když jej nadporučík Pískatý znovu spatřil, měl jej před sebou, což vnímal jako narušení vzdušného prostoru. Zaměření německého vrtulníku nahlásil na velitelství a následné pokyny letovoda pochopil jako povolení ke střelbě. Vypálil osm neřízených střel a hned točil od cíle, aniž by sledoval výsledek. Reálně však čs. pilot u Luzného a Mokrůvek sám přelétl hranici, čímž nadlétl údajného narušitele přes Bavorsko. Jelikož si však nebyl přeletu hranic vědom, myslel, že německý vrtulník letí nad oblastí Knížecích Plání.
Na velitelství po zjištění střelby zavládla panika, protože pokyn ke střelbě nikdo nedal. Nebylo zřejmé, zda došlo k sestřelu Cobry, a velitelé masírované ideologií očekávali odvetu útokem přinejmenším kompletní Luftwaffe nebo snad dokonce III. světovou válku. Dnes se odhaduje, že část střel skončila v bavorských lesích, německý vrtulník AH-1S byl možná poškozen, ale k jeho zničení nedošlo. Obě strany incident urovnaly bez větších problémů.
Konec kasáren
Vrtulníky byly na Zhůří přítomné jen do roku 1986, po Sametové revoluci opustilo vojsko v roce 1990 i kasárny. Využití pro kasárenský areál se nenašlo a po mnohaletém chátrání byl v roce 2009 celý areál zbořen a plocha revitalizována. Zchátralé kasárny i jejich demolici si můžete prohlédnout na stránkách Vojensko.cz. Zbyly jen čtyři důstojnické domky používané k rekreaci, asfaltové silničky a zmíněné bunkry. Na místě bývalého bojového stanoviště radarů dnes stojí příhradový stožár sloužící především jako BTS pro operátory mobilních telefonních sítí.
Výhledy
Huťská hora je dnes především oblíbeným výhledovým místem, vždyť z vyhlídky je krásný pohled na Roklan, u kterého zapadá slunce v období zimního slunovratu. Uvidíte odsud Stolový hřbet, Stráž, Černou horu, Tetřev, obě Mokrůvky, Sokol, Blatný vrch, vpravo pak Oblík, Poledník, Velký Falkenstein, Plesnou a Ždánidla. Z nižších poloh podél zelené turistické trasy je pak vidět dále na severozápad, na Polom, Sklářský vrch, Svaroh a Jezerní horu, Ostrý a Pancíř.
SOTA cache
Huťská hora patří mezi vrcholy zařazené do programu Summits On The Air neboli Vrcholy v éteru. Cílem programu je rozvoj radioamatérského provozu z vrcholů kopců a hor. Radioamatér si tedy do batohu složí své přenosné vysílací zařízení a vydá se na vrchol vybraného kopce. Z něj pak vysílá a snaží se spojit s jinými radioamatéry, ať již doma či na jiných lokalitách.
Radioamatér na kopci získává body, které rostou s náročností výstupu (tj. nadmořská výška, zimní terén), nicméně jsou započítány jen při 4 a více spojeních. Získané body se objevují v ústřední databázi SOTA. Program SOTA není omezen na české radioamatéry, naopak jde o aktivitu celosvětovou, ke které se Česko připojilo v květnu 2007. Huťská hora (OK/PL-014) svou výškou patří mezi desetibodové kopce a poprvé byla aktivována již 18. května 2007 německým radioamatérem Frankem s volací značkou DL6UNF.
Kudy ke krabičce
Přijíždíte-li autem, zastavte na parkovišti (waypoint PA) a po silnici se vydejte až k odbočce (waypoint T1), odkud vede zelená turistická trasa vede mezi zaniklými chalupami Zhůří. Dojdete až k rozcestí U Věže, odkud se po asfaltové silničce dostanete k vyhlídce i k samotnému plochému vrcholu. Cyklisté mohou využít silniček zbylých po vojácích a odbočit na ně v místě bývalého vojenského strážního stanoviště (waypoint T2).
Máte-li čas, můžete na Huťskou horu vyrazit po trase multi-cache Zasloužená vedoucí po zelené značce z údolí Losenice. Jste-li již u vrcholu, zvažte pěknou multi-cache Stará Hut u Podlesí – ta vás z temene Huťské hory přivede k jedné z hutí, které daly hoře její jméno.
Národní park Šumava
Keš je umístěna na území Národního parku Šumava, v části volně přístupné veřejnosti. Při svém pobytu buďte k přírodě ohleduplní: chovejte se tiše, odnášejte si své odpadky, zapomeňte na rozdělávání ohně a v lesích vynechte i kouření. Květiny, stromy a živočichy nechte růst a žít, jsou tu doma a mnoho z nich patří mezi ohrožené. S kolem jezděte jen po silnicích a vyznačených cyklostezkách, kdekoliv jinde sesedněte. Pohybujete-li se mimo značené či zpevněné cesty, jděte tak, aby příroda po vaší návštěvě zůstala stejná i pro další návštěvníky. Respektujte I. zóny národního parku chránící nejcennější a nejstabilnější území s přirozenými ekosystémy a vstupujte do nich jen po vyznačených cestách. Děkujeme!