Kostel sv. Martina v Nicově multi cache – GC3MMX3

Opomíjený poklad Šumavy

Vyslovte jméno Šumava a posluchačům se vybaví nepřeberné oblé kopce pokryté lesy, kůrovec či sníh, případně vzpomínky na některou z vlastních návštěv. Vyslovte spojení kultura Šumavy a většina posluchačů začne a bohužel také skončí u spisovatele Karla Klostermanna.

Kultura Šumavy má však mnohem, mnohem delší tradici. Úžasnou připomínkou kulturnosti nejstaršího křesťanského osídlení Šumavy a Pošumaví je ojedinělý soubor vesnických kostelíků ze 13. století v horním Pootaví, které byly postaveny v pozdně románském či v románsko-gotickém (přechodném) slohu.

Vzpomeňte si na bělostný kostel sv. Mořice na Mouřenci, vysoko nad Otavou u Annína či kostel sv. Vavřince ve Zdouni vypínající se na návrší nad Ostružnou u Hrádku. Pokračujte opevněným kostelem sv. Petra a Pavla v Petrovicích, kostelem Zvěstování Panny Marie ve Zbynicích, kostelem sv. Jana a sv. Pavla a kostelem Zvěstování Panny Marie v Dobrši či kostelem sv. Jana Křtitele ve Svojšicích, připomeňte si kostel Svatých apoštolů Petra a Pavla a blahoslavené Panny Marie v Albrechticích pod Sedlem, kostel sv. Petra a Pavla v Buděticích nedaleko Rabí a samozřejmě nicovský kostel sv. Martina. A je jich více...

Všechny tyto prastaré kostely jsou dokladem celkové vyspělosti regionu ve středověku. Kulturní pokročilost kraje byla zřejmě důsledkem obchodních tras procházejících přes tuto část Šumavy z Podunají do zemí Koruny české, po kterých putovaly kromě zboží také nové myšlenky. Velký význam mělo tehdejší rýžování zlata v okolí Otavy poskytující ekonomické zajištění a v neposlední řadě také snahy českých i německých klášterů kolonizovat zdejší kraj.

Nicov

Nejstarší známá písemná zmínka o Nicově pochází z roku 1295 (či 1296), ale ves již v té době velmi pravděpodobně existovala, jak se dozvíte dále. Název zřejmě původně zněl Nicův dvůr, přičemž Nitz je zdrobnělinou německého jména Nikolaus.

Vesnice od svého vzniku patřila významnému benediktinskému klášteru sv. Jana Křtitele na Ostrově u Davle, který je označován jako nejbohatší klášter té doby. Opat kláštera držel v okolí Nicova rozlehlé lesní pozemky, se kterými prakticky hospodařil drobný dceřiný klášter v Zátoni u Českého Krumlova. V Nicově si klášter zřídil tzv. cellu, zvláštní oddělené obydlí určené řeholníkům, která díky značné odlehlosti a umístění v horách měla podobnou funkci jako poustevny. Uváděna je též existence proboštství a to od počátku 14. století.

Benediktini se z Nicova stáhli za husitských nepokojů v roce 1420, kdy byl mateřský klášter na Ostrově vypálen a vyvražděn Husity. Ze zmíněné celly se nic nedochovalo. Ves následně přešla do majetku spravovaného hradem Kašperk (něm. Karlsburg) a podléhala přímo českému králi. Při rozprodeji vsí panství hradu Kašperku v roce 1584 získalo vesnici Nicov včetně patronátního práva ke kostelu město Kašperské Hory, jež si vlastnictví podrželo až do roku 1848.

Kostel sv. Martina

Pozdně románský kostel zasvěcený sv. Martinu vznikl podle stavebního rozboru někdy mezi roky 1220 a 1240, tj. o přibližně 60 let dříve, než je Nicov poprvé doložen písemně. Nadmořská výška 894 metrů z něj činí nejvýše položenou románskou kostelní stavbu v Čechách a jeden z nejvýše položených kostelů v Česku vůbec (výše leží např. kostely na Kvildě, Božím Daru, Radhošti, v Malé Úpě a ve Svatém Tomáši). Původní jednoduchá orientovaná jednolodní stavba byla zakončená menším obdélným kněžištěm a doplněna hranolovou věží na jižní straně. Kostel byl v druhé polovině 17. století přestavěn v barokním slohu. V polovině 19. století se kostel dočkal prodloužení lodi a snížení věže o jedno poschodí. Roku 1866 byla přistavěna sakristie u věže, kobka a dřevěná předsíň.

Loď s plochým stropem je 14,16 metru dlouhá a 6 metrů široká. Obě podélné strany lodi jsou prolomeny vysoko umístěnými okny, která byla upravena při barokní přestavbě – dvojici oken umístěných na místě původních poznáte podle menší mezery mezi nimi. Kněžiště je od lodi odděleno triumfálním polokruhovým obloukem zdobeným maltovou římsou. Ač venkovní šířkou kněžiště plně navazuje na loď, je oproti lodi uvnitř užší – šířka presbytáře dosahuje jen 4,80 metru, jeho délka pak 3,84 metru. Strop je stejně vysoký jako strop lodi, ale křížově sklenutý. Na bočních stranách presbytáře se opakují okna použitá v lodi, v jeho závěru je malé románské okénko umístěné mimo osu kostela.

K pravé, jižní straně lodi přiléhá hranolová věž s jehlancovitou střechou. V přízemí věže jsou drobná a úzká obdélná okénka, která se dovnitř silně rozšiřují. V patře je trojice vyšších zděných oken s půlkruhovým sklenutím, na každé volné straně jedno. Mezi patry jsou na jižní straně umístěny sluneční hodiny s románskými číslicemi.

Západní štít kostela je v současnosti proveden v jednoduchém barokním tvarosloví a pokryt eternitovými taškami. Dříve jej před rozmary počasí chránily snad tašky z břidlice. Vchod do kostela je kryt dřevěnou předsíňkou, přes mezeru ve dveřích je možné si kdykoliv prohlédnout část interiéru. Sedlová střecha, společná pro loď i kněžiště, byla původně kryta břidlicí, kterou později vystřídal šindel. Při rekonstrukci střechy v letech 1982–83 byla střecha i věž pokryta měděným plechem.

Vybavení kostela

Nejstarším vybavením kostela je románská křtitelnice. Najdete ji na severní straně u hlavního vchodu, je vytesána ze žuly a opracována do tvaru kalichu o výšce 84 centimetrů. Po pravé straně kněžiště v lodi stojí rokoková kazatelna zdobená figurálními reliéfy a soškami sv. Jeronýma a Máří Magdalény. V lodi nechybí dřevěné lavice.

V kněžišti je umístěn pozdně barokní oltář vytvořený v 2. polovině 18. století neznámým lidovým tvůrcem. Od většiny soudobých oltářů jej odlišuje značně zlidovělé pojetí. V portále oltáře je před pozadím s městem umístěna rozměrná dřevořezba sv. Martina na bílém, vzpínajícím se koni. Původně se kůň vzpínal nad klečícím žebrákem, ale jeho postava byla ukradena. Stejně dopadly plastiky patronů zemědělství zdobící oltář – sv. Vendelín, patronky ženců obilí sv. Notburgy, patrona oráčů sv. Isidora a patrona dobytkářů sv. Linharta. Povšimněte si, že nejde o světce obvyklé v našich zemích, inspirací byly tvůrci pravděpodobně bavorské oltáře.

Úsměvné je proměnlivé hodnocení vnitřního vybavení kostela: zatímco v soupisu památek z roku 1900 je označováno jako "nevkusné a chatrné", v dnešních materiálech se mluví o hodnotném lidovém inventáři.

Na kůru jsou varhany z roku 1811, které postavil tachovský varhanář Gartner za 144 zlatých. Pravděpodobně se již nezjistí, jaký z členů varhanářské rodiny Gartnerů postavil právě tyto nicovské, neboť v době jejich vzniku působilo hned šest varhanářů tohoto jména.

Jde o varhany s jedním manuálem, traktura je mechanická a vzdušnice zásuvková. V roce 1834 se varhany kromě čištění a ladění dočkaly nového měchu, pro srovnání stála tato práce 92 zlatých. V letech 1881 a 1893 byly opravovány Johannem Fischperou, v roce 1922 kraslickou filiálkou rakouské firmy Mauracher a v roce 1935 Antonem Fuchsem z Kraslic. Při těchto opravách byla skříň varhan přestavěna, ale s většími změnami se varhany dochovaly dosud. Poslechnout si je můžete v létě na svatoprokopské pouti nebo na podzim o svátku sv. Martina nebo také v reportáži Českého rozhlasu.

Před první světovou válkou zvonily ve věži tři zvony. Nejmenší a nejmladší byl ulit v roce 1851 v dílně budějovického zvonaře Pernera. Měl průměr 28 cm a výšku 24 cm. Prostřední zvon byl gotický, hladký bez nápisů, o průměru 52 centimetrů a výšce 43 centimetrů. Pocházel ze stejné dílny jako zvon největší, který se jediný dochoval. Zvon o průměru 76 cm a výšce 62 cm je též hladký, ale okolo čepce má gotickými majuskulemi napsány jména čtyř evangelistů (doslova LUCAS • MARCVS • IOHANNES • MATEUS). V rejštejnském kostele sv. Bartoloměje a v kostele na Mouřenci jsou zvony ze stejné doby i dílny.

Procesí pro dobro šumavského skotu

Kostel je někdy označován jako poutní, byť lokálního významu. Na svátek sv. Martina však ke kostelu procesí neputovalo. Největší slávu kostel zažíval 4. července na sv. Prokopa, kdy byl cílem pouti z Horské Kvildy, Zhůří a okolních samot. Tamní usedlíci slíbili Bohu tyto poutě za pomoc proti dobytčímu moru někdy v roce 1850 či 1860 a tak se jeden, dva z každého stavení vydávali na cestu okolo Bílého potoka a Popelné do Nicova.

Po poutní mši v kostele se poutníci občerstvili a ve 14 hodin se znovu shromáždili v kostele, aby je farář s ministranty vyprovodil až na kraj obce. Poutníky čekala cesta zpátky, domů se vraceli s přibližně 35 kilometry v nohách až večer. Poutí se účastnili příbuzní Karla Klostermanna včetně velmi zbožného šumavského siláka Josefa Klostermanna zvaného Rankl Sepp. Když se na stará kolena z Ranklova přestěhoval do Jáchymova, kde bez znalosti češtiny v českém prostředí strádal, docházel do nicovského kostela na nedělní německá kázání otce Jana Jungbauera.

Současný církevní život

Obyvatelé Nicova i okolních vesnic a samot bývali převážně Němci. Ves tak silně zasáhlo poválečné vyhnání Němců, z obce zahrnující i další vesnice muselo odejít 730 občanů. Pro srovnání, v současnosti žije v obci trvale okolo 90 obyvatel. Doba totalitního režimu zvláště v pohraničí věřícím ani církvi nepřála a tak areál kostel pustl spolu s celou vsí. Výjimkou byla nákladná oprava střechy v 80. letech. Po sametové revoluci finanční pomoc vyhnaných Němců a jejich potomků umožnila částečné opravy kostela, hřbitova i dalších sakrálních památek v okolí. Ač se třetina obyvatel Nicova hlásí ke křesťanství, svoji víru nepraktikují a farní kostel je téměř celoročně uzavřen. Živo je v kostele o slavnostech na svátky sv. Prokopa a sv. Martina. Kostel se otevírá též při pravidelných bohoslužbách konaných vždy od 16 hodin v první sobotu měsíce.

Pokud byste si chtěli interiér kostela prohlédnout, poproste o prohlídku současného kostelníka pana Václava Holečka ze Šebestova.

(kopie listingu)