Nad údolím Úhlavy se v blízkosti Švihova vypíná strmý kopec jménem Tuhošť. Jeho kuželovité těleso prozrazuje zašlou slávu dávné starohorní sopky. Kopec vypínající se do nadmořské výšky 601,1 metru je sice o přibližně stovku metrů nižší než ostatní sedmisetmetroví velikáni Doubravského hřebenu – Běleč, Říčej, Doubrava či Velký Bítov – ale vyniká ostrostí svých tvarů a také historií, o které se za chvíli dozvíte. Tuhošť je nejsevernějším vrcholem Doubravského hřebenu i celé Korábské vrchoviny. Severněji položená Stramchyně navazuje na hřeben jen zdánlivě, geomorfologicky již patří k Poleňské pahorkatině.
Svahy kopce pokrývá převážně listnatý až smíšený les s přirozeným druhovým složením blízkým původním společenstvím a to včetně hercynských dubohabřin svazu Carpinion. Četné buližníkové skalky podléhají zubu času v podobě mrazové eroze a na sutích vzniklých jejich rozpadem nacházejí svůj prostor suťové lesy. Polesí Tuhoště je společně s lesem na sousedním Bělči, Bělýšovským lesem a severním svahem Doubravy chráněno jako součást evropsky významné lokality Švihovské hvozdy.
Kořeny jména Tuhošť
Už samotný název kopce je někdy považován za význačný. V západních Čechách se s ním setkáte podruhé nedaleko Domažlic, kde je nad Smolovským rybníkem u Bořic hradiště téhož jména. Sláva tohoto hradiště se pravděpodobně odráží i v německém názvu Domažlic – Taus.
Slovo tuhošť či případně tuhost je podle jednoho výkladu lokalitou, která měla příhodné přírodní podmínky k obraně před vojenským útokem, šlo o místo tuhé. Druhý výklad předpokládá vznik jména kopce od osobního jména Tuhost přidáním staré české přívlastkové přípony -j s měkkým jerem a následnou změnou souhláskové skupiny -st na -šť působením měkčící koncovky. Při tomto výkladu by Tuhošť měl význam Tuhostův kopec. Výklad předpokládá stejný způsob vzniku i u dalších jmen hor jako Radhošť, Úhošť, Vidhošť, Bydgošť, Varhošť, Vlhošť či Libhošť. Na zmíněném výkladu dále staví teorie zdůrazňující souvislost jmen s koncovkou -hošť s přítomností slovanských kultovních míst, z čehož je vyvozováno zasvěcení konkrétním slovanským bohům spíše než fyzickému člověku.
Archeologie dvou století
Mladý hrabě Eugen Černín z Chudenic si 17. listopadu 1824 vyjel na Tuhošť na lov a objevil pozůstatky opevnění na temeni kopce. Josef Dobrovský, který na sklonku života trávil léta opakovaně v Chudenicích jako host hraběte a který se o archeologii živě zajímal, navštívil hradiště v létě příštího roku. Našli tenkrát soustavu tří hliněných obranných valů, které však byly po dávném požáru spečené. Trojice valů je zmiňována i dalšími badateli 19. století, ale dnes jsou již neznatelné.
 |
 |
 |
Výzkum na hradišti v 19. století pokračoval a v roce 1869 bylo nalezeno několik bronzových předmětů (kosa, nůž, hrot), po deseti letech se podařilo nalézt jedenáct větších náramků z bronzu, které byly ozdobeny rytými motivy. Výzkum pokračoval v letech 1885–86, kdy došlo k otevření trojice mohylových hrobů na severním výběžku Tuhoště. Nalezeny byly různé předměty z bronzu, železa a dokonce zlata.
A co na to moderní archeologie? Ta dnes vidí Tuhošť jako výšinné opevněné sídliště, které je podle nálezů a mohyl datováno do doby halštatské, tj. přibližně 700 let před naším letopočtem. Podle nálezů se lidé na Tuhošť vrátili znovu v 9. a 10. století našeho letopočtu. Konkrétně šlo o Slovany, kteří území hradiště využívali jako útočiště (refugium) v případě dočasného nebezpečí. V souvislosti se slovanskou epochou se objevují domněnky o správním středisku západu Čech, tj. správě župy tuhošťské, ale asi je vhodnější tyto domněnky směřovat k domažlickému Tuhošti.
Temeno Tuhoště bylo vyhrazené akropoli hradiště o rozloze přibližně 1 hektaru. Akropoli obíhal v oblouku vnitřní val z kamení a hlíny, stále patrný na západních, jižních až jihovýchodních svazích. Vstup do akropole byl možný uličkovou bránou, která se dochovala ve středu západní strany. Stopy po vnitřním opevnění na severovýchodní straně se nedochovaly. Ve svahu lze najít terasu obíhající po obvodu značnou část vrcholu, která by mohla být pozůstatkem jednoho ze zmiňovaných valů vnějšího opevnění. Fotografickou dokumentaci terénních pozůstatků naleznete na stránkách serveru Střededověk.com.
Legendy
Nejvýraznější legendou se stala vědecká hypotéza hraběte Eugena Černína, která na Tuhošť kladla sídlo Sáma. Tento franský kupec přišel na území ovládané Slovany v 7. století, v době vzpoury proti Avarům, a pro svou v bojích prokázanou statečnost a velitelský duch se stal vůdcem kmenového svazu, dnes zvaného Sámova říše. Sámo se vojensky vyznamenal ještě v roce 631, kdy podle Fredegarovy kroniky porazil v bitvě u Wogastisburgu franckého krále Dagoberta I. Podle E. Černína byl Wogastisburgem právě švihovský Tuhošť. Tato hypotéza je však dnes vyvrácena, přesto hledání místa Wogatisburgu stále pokračuje.
Místní lidé si vypravovali, že z útrob Tuhoště ozývá se podivné hučení až dunění. Jindy byly zmiňovány podzemní chodby, které se z vrcholu měly táhnout do různých stran. Romantické představy pak na Tuhošť lákaly milenecké páry, které se procházely po tzv. Hraběcí cestě.
Kudy ke krabičce
Po rovině to nepůjde, cesta vede do kopce. Ze silnice spojující Švihov a Mezihoří odbočuje v blízkosti zaniklého kamenolomu lesní cesta. Křižovatka je dostatečně široká, aby při okraji zaparkovalo auto či dvě (waypoint PA, ). Po cestě se vydáte k severovýchodu a jen co minete první velkou skálu, odbočte vlevo (waypoint T1). Cesta vedoucí v podstatě po vrstevnici vás přivede do blízkosti dalších skalek, kde odbočíte na cestu klikatící se k vrcholu (waypoint T2). Dovede vás až k turistickému rozcestníku, od kterého už je to nejlepší rovnou za šipkou. Z opačné strany, od Lhovic, vede na Tuhošť žlutě značená turistická trasa, nezkoušeli jsme.
Pahorky pro stonožky
Keška je součástí série Pahorky pro stonožky, která vás provede po vrcholech Doubravského hřebenu a blízkých sousedních kopcích. Série si klade za cíl ukázat vám nádheru původních smíšených lesů a krásné výhledy, ale také protáhnout vaše těla a pořádně vám ošoupat nožičky. V logbooku naleznete číslo, které si dobře poznamenejte, bude se vám hodit.